Marie-Octobre

S Julienem Duvivierem si rozumím už od dob Le Mystère de la Tour Eiffel, velice se mi líbilo jeho netradičně vážné pojetí golemovské legendy, ale tedy... tohle, co nabídl ve svém divadélku (divadlu přeneseném na plátně doslova) 15 let po válce, je vážně naprostá filmová a herecká lahůdka z řemesla staré francouzské gardy. Víc než Lino Ventura, který si cestu v podobných filmech tenkrát razil ještě povětšinou ve vedlejší roli, nadchl Serge Reggiani. Všichni vynikající, a pod tváří ústřední femme fatale Danielle Darrieux jsem málem ani nepoznal galantní pasažérku ze Svatého roku. :) Atmosféra jedné místnosti parádní, už samotné téma rozvinuté do kvalitně odvedeného scénáře slibují kvalitní zážitek. Myslím, že z tak tísnivé hraniční situace a tématu vyúčtování se svým svědomím se zde mohl inspirovat klidně taky Ivan Bukovčan, když psal později svá existenciální dramata. Bez jakékoliv konkrétnější indice jsem povědomě (a správně) zrádce identifikoval brzy, ale vůbec mi to nevadilo, překvapením bylo i odhalování nečekaného rozsahu této viny. Zaujal mne motiv televize (a sledování fyzického sportovního zápisu v přímém přenosu) jako konfrontace dvou soubojů spějících k rozhodujícímu výsledku, i jako symbolické podtržení celkové stylizace filmu laděného do TV inscenace z jedné místnosti, vysílanou jakoby též v přímém přenosu (v té době i pro tenhle typ "pořadů" typického). 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (05.12.2019)

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra natočená v jedný místnosti a paralela s Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě. Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový drama z jedný smrti patnáct let po válce je lehce přitažený za vlasy, ale je to neskutečně gradující konverzační lahůdka s výbornými výkony, kde velký prostor dostali i herci, které známe spíš z vedlejších rolí (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert). Atmosféra houstne, podezření padá postupně na každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A nakonec, není to první film z padesátých let, v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál dvěma rychle za sebou následujícími pointami. (18.09.2016)

Deset bývalých francouzských odbojářů se sejde v jedné místnosti, aby mezi sebou po patnácti letech vypátrali zrádce s rukama potřísněnýma krví. Pachatelem může být kdokoliv z nich. A hra plná paranoie může začít. Skvěle napsanými břitkými dialogy to připomíná 12 rozhněvaných mužů na francouzský způsob, i zde se rozjímá nad vinou či nevinou, nad slitováním či rozsudkem smrti, jen odsouzenec zatím znám není. To se ale brzy změní. Marie-Octobre je skvěle napsané, zahrané i zrežírované komorní drama, které vás silně vtáhne. Posílám dík České televizi za to, že tento zapadlý snímek vytáhla a vysílala ho v původním znění (!), jen tak dál. (08.09.2019)

Takýto námet mám veľmi rád - uzavretá skupinka ľudí, ktorí riešia nejaký problém. V tomto prípade sa hľadal zradca a vrah. Dialógy medzi postavami ma zase až tak nebavili, aj atmosféra mohla byť lepšia, no páčila sa mi myšlienka filmu a záverečné rozuzlenie s odhalením zradcu. Posledných 30 minút bolo najlepších. Slabší nadpriemer. 70/100 (07.05.2019)

Prostor jednoho salónku, deset bývalých odbojářů, jedna služebná a rozkrývání patnáct let staré historie jedné zrady. A i kdyby by se minulost zdařilo objasnit, tak jak s takovým zrádcem po všech těch letech vůbec naložit? Na pointu či identitu dotyčné(ho) se tu zase až tak moc nehraje. Jde tu primárně o herecký koncert v hávu konverzačního dramatu à la Dvanáct rozhněvaných mužů, kde vše stojí na perfektně budované i gradované atmosféře rostoucí nedůvěry mezi kamarády, kteří by za sebe položili život. Kdysi, ne však i nyní. (03.02.2013)