Drsný chlapík

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65% (29.06.2020)

Uličnické kousky stárnoucího herce Lina Ventury v jeho pojetí mají šarm a vtip. Jsou jednoduché a pobaví. Neméně významný je i fakt, že výborným protějškem mu byl i dost dobrý herec Bernard Giraudeau. Do výrazně skromnější role zapadla i hvězda velkého formátu Claudia Cardinal. Pěknou směsici dojmů a pocitů jsem měl i ze záběrů krás kdesi na severu Kanady Skalistých hor. Všemocné scenerie přírody včetně mohutného vodopádu a jeho pěnivých vod působily úžasně. Takže si myslím, že to byl bezva prožitek. (11.05.2011)

Lino Ventura se mi jako drsný chlapík velice zamlouval, v jednom okamžiku muž bez slitování, v druhém okamžiku kamarád na život a na smrt a vzápětí tři v jednom, dobrodruh, snílek, svůdník (baronka skvělá).. Ona celá ta partička přátel byla moc sympatická, krásná příroda, vodopád zejména, k tomu milý hudební podmaz a jedno velké dobrodružství o cestě za zlatem, které mi stálo za to vidět.. (10.01.2020)

Le Ruffian není film dobrodružný, ale nostalgický. Giovanni našel ve Venturovi svoje filmové alter ego a plní si přepisem své knihy na plátno své romantické klukovské sny. Polovina filmu je proto věnována Aldově "rodinnému" zázemí a hlavně vzpomínkám na minulá dobrodružství, jež nemusí vždy dopadnout dobře (invalidní Gérard), a přesto všichni dychtivě vyrážejí na další. I Morriconeho hudba je spíše rozverná, než dramatická, a celé je to vlastně o tom, že si Giovanni a jeho kamarádi vyrazili s člunem do krásné přirody a bylo jim dobře. Bohužel film není nic víc, než záznamem toho, jak si dospělí kluci představují dobrodružství a výsledek je dost banální. (12.05.2011)

Škoda, že film nebyl trochu o nečem jiném. Jako laskavé drama o dvou přátelích, by obstál. Ta čásť kdy se Aldo s Gerardem po čase setkají a divákovi se mimo to promítají různé momenty z dávných dob, je moc milá. Ovšem ta poslední půlhodinka kdy vyrazí na výpravu, už je prostě jenom naivní pohádka, na které se podepsal zub času. To už je přece jenom pod úrověň mistra Ventury a Giovanniho. I přesto, že právě díky Linovi je čásť na výpravě ještě snesitelná. Nehraje zde úplně svou typickou roli, ale dobrodruha Aldu si očividně užil. A já jeho milý výkon taky. Samotný film je ale bohužel jenom za 3. (28.01.2017)