VOD (4)
Obsahy(1)
Skupina dvanácti umělců se vydává na průzkum tenké hranice osobní svobody. Zaměňují své identifikační průkazy a půl roku žijí pod cizími jmény. Díky občankám s počítačově manipulovanými fotografiemi se v tichosti žení, učí se pilotovat letadlo nebo vyřizují zbrojní pas. Svými činy tak vzdorují systému, který se snaží mít jejich životy co nejvíce pod kontrolou. Stojí hladký chod společnosti za ztrátu soukromí? Odkrajují identifikační systémy kousky naší svobody? Mluvit o těchto věcech nestačí, je potřeba je zažít. Film Občan K. zachycuje dosud časově nejnáročnější projekt skupiny, který před našimi zraky převrací životy jejích členů naruby. Zatímco sledujeme vnitřní dynamiku Ztohoven, plánování i samotnou akci, začínáme tušit, že tentokrát bude systém tahat za kratší konec. Jeden člen prochází londýnskou celnicí tam a zpátky na občanku kamaráda, který vůbec neopustil Prahu, zatímco jiný je sám sobě svědkem na svatbě. Co bude následovat?
Projekty skupiny Ztohoven zpravidla vzbuzují zájem médií a svým dopadem přesahují obvyklé rámce současného umění. Pozornosti se dočkala i policií uzavřená výstava v improvizované galerii či text manifestu Občana K., nyní se však ukazují jako pouhé střípky mozaiky. Až film odkrývá pravý rozsah a povahu akce, která není ničím míň než hlubinnou sondou do společnosti a mechanismů, které zajišťují její fungování. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (43)
Se společností je něco špatně, to je asi celkem zřejmé. Nejsem sympatizantem skupiny Ztohoven, ale musím uznat, že to, co tady předvedli a co se jim povedlo, ukazuje na to, že systém prostě nefunguje, že v nějakých ohledech je špatný. A že s tím nikdo ni nedělá, protože o tom nechce přemýšlet. Když už někdo přemýšlí, tak je pak vyvrhelem. ale ostatní budou dál spokojení... ()
Společně se s Svobodou pro Smetanu jeden z nejzábavnějších a jistým způsobem nejstrašidelnějších filmů letošního festivalu v Jihlavě, který vypovídá opravdu mnohé o současné české společnosti, ignoranci a pasivitě. V obou případech nejde tvůrcům o médium nebo reflexi samotné povahy dokumentárního filmu, ale čisté zdokumentování událostí nebo procesu. Jsou to spíše reportáže než dokumenty. O to více ale akcentují samotný obsah a naléhavost svých sdělení, která bohužel stále (alespoň podle některých reakcí v sále) unikají mnoha lidem. Občan K je pak ve svém námětu zpočátku méně explicitní, ale i přes závěrečná vysvětlení, která se v různých podobách neustále opakují, nedošel úplného pochopení. Projekty skupiny Ztohoven, které už nikdy víc nebudou anonymní, mají hlavně šokovat. Ať už vyvolat pobouření nebo smích (což se samozřejmě nevylučuje), svou formou útočí i na toho nejotupělejšího diváka, aby i ten začal přemýšlet o tom, v jakém světě to vlastně žije. Alespoň by se měl začít ptát. Mnoho lidí skupinu považuje, i navzdory současnému projektu s občankami, za pubertální a nedospělou. Ať už je to ale pravda či ne (což stejně nehraje roli) vždy se jim podaří mezi lidmi vyvolat diskuzi. Je úžasný, jak skupina skládající se z 12 členů s naprosto odlišnými názory dokáže nalézt společnou řeč a nakonec i dovést svůj nápad do konce. Pointa je totiž i navzdory zcela jedinečnýmu a konkrétnímu úmyslu vždy dost podobná. Přimět lidi kriticky přemýšlet. Nebýt pasivní i k naprosto všedním věcem každodenního života. Ptát se a nespokojovat se s jednoduchými odpověďmi. Mimo jiných věcí mají oba dokumenty společnou ještě jednu věc a tou je spolupráce s Českou televizí. V případě Občana K je koprodukce více než překvapivá, protože to byla práve skupina Ztohoven, která v roce 2007 vtrhla do ranního vysílání, aby v obrazu malebné krkonošské krajiny nechala vybuchnout jadernou bombu. U obou dokumentů je vydání se na hranu zákona úctyhodným činem a nezbývá než doufat, že televize bude mít i napříště dost odvahy podobné projekty podporovat. Je to totiž jeden z nejlepších způsobů, jak poukázat na absurditu a nemístnou aroganci přítomnou nejen na poli české politiky nebo různých institucí. ()
Ačkoli stoprocentně nesouhlasím s jejich akcí s trenkama na hradě, tohle se mi zdá celkem zdařilé. Jasně totiž ukázali, jak je státní machinery kostnatá a nepružná a jak si s ní každý vyjebává, jak se mu zlíbí. Vtipně pojatý závěr, kdy vejce v civilu šlapou na "umělce", protože nemá na občance platnou fotku, zatímco svatba s touto občankou je zcela legální, dokresluje absurditu demokratůry po česku ()
Samotná akce mi připadala občas trochu zmatená. Objevil se titulek slibující „vycestování za hranice EU“ a následovaly záběry z Londýna. Zeměpisně-politické zmatky vrcholí v Šanghaji, kam se prostě nikdo nemohl dostat na občanku, ať už platnou nebo falešnou. Ale jinak to kupodivu nebyl špatný dokument, ale pochybuji, že ta akce může mít jakékoliv reálné dopady na chod společnosti. ()
Galerie (3)
Photo © Aerofilms
Som rád, že Ztohoven sa do toho pustilo, napriek nedokonalostiam. Deklarované ciele o upozornení na vzrastajúcu kontrolu identity zo strany štátu som totiž v performancii nenašiel, no podnetné myšlienky občas hej (i keď poprekladané otravným „ty vole“). Počuť ich bolo ale len pri príprave alebo reflexii akcií. Inscenované situácie tieto typy myšlienok neponúkli. Performancia na pritvrdzovanie kontroly neupozornila. Pôsobila dojmom hry s názvom "Požičaj preukaz. Ja s ním čosi vyparatím.". Hráčmi boli mladí výtvarníci združení v skupine. Cieľom hry je prekabátenie (nie vyhnutie sa) systému občianskej evidencie. A tak sa koná svadba so zmenenou identitou, výber bankového konta na kamošov občiansky, voľby v zastúpení a pod. Výstupy triafajú mimo terča. Najviac zjavné je to pri voľbách. Odovzdané hlasy sú predsa anonymné a v tomto zmysle je úplne jedno, kto a pod akou identitou prejaví svoj názor. Záver: V porovnaní s cikajúcimi panáčikmi na križovatke a čt výbuchom atómovej bomby v Krkonošiach digitálne pozmeňovanie fotiek na občianskych preukazoch stráca dych. Skôr ide o konceptuálno-performačnú záležitosť ako spoločensko-politickú. Napriek presvedčeniu aktérov o jej mega dôležitosti. Zhruba po polke som povedal, že toto nie je na trestné stíhanie. Prekvapivo som sa na konci dozvedel, že rovnaké úvahy mali aj české súdy a priestupkové orgány. Možno preto, že neplánovane a v rozpore s cieľmi umeleckej grupy celé to šaškovanie s občianskymi preukazmi vyznelo skôr ako urputná snaha upozorniť políciu na nedostatky v systéme a na to, že toto a hento by mali zdokonaliť tak, aby nebolo možné zameniť identifikačné karty v žiadnom prípade. Tým by sa hravosť, ktorú ľudia pri všakovakých výmenách dokladov praktikovali na rôzne účely aj bez úpravy fotiek úplne vytratila - pretože by nebola možná. Tagže paradoxne môže vyznenie a zmysel akcie upozorňujúcej na zužujúci sa priestor slobody viesť k jej ešte väčšiemu priškrteniu. Aj keď samozrejme - absolútne dokonalý a nepriestrelný systém neexistuje nikde. Navyše občianskemu sa tu prisudzuje neúmerne vysoká váha. Pretože ak chcem, účet zruším, do banky nepôjdem a výplatu preberiem osobne. Voľby odignorujem, pretože rôzne odtiene prešibaných podvodníkov nie sú výberom. No a vrámci Schengenu občiansky nepotrebujem (ak osobnú dopravu nahradím verejnou alebo stopom); vstupy do budov sa dajú odbiť iným dokladom. Poznámka: O spôsobe ako sa vyhnúť buzerácii, kontrole a nedobrému pocitu z osobných dokladov aj bez kadejakých perfomancií existuje celkom trefná pesnička - Mimo kontroly - od bratislavskej kapely Rozpor. Ponúkam z nej dva textové úryvky: „ja pri sebe nikdy nenosím osobné doklady// považujem to za obmedzenie mojej slobody// nie som žiadnym občanom, chcem ostať mimo kontroly// pokutu nezaplatím ja si to môžem dovoliť“. Druhý úryvok z tej istej pesničky je k možnému čipovaniu a jeho vyriešeniu, ktoré sa vo filme len spomenie, načrtne. Jeden z tunajších komentátorov uviedol, žeby sa mohlo viacej o tomto pohovoriť, takže tu je čosi málo viacej a aj s riešením: „keď nám budú onedlho dávať pod kožu čipy// ten, kto pozorne počúval ten sa asi dovtípi// že malý chirurgický zákrok pre mňa nie je problémom// skalpel, peán, karbobrúska čipy pôjdu z tela von“. () (méně) (více)