Flirt se slečnou Stříbrnou

Tosim to vystihl slovy nedetektivní detektivka. Moc příjemný hvězdně obsazený film. Dialogy Drahokoupilová-Kačer jsou zábavné, vtipné a někdy i moudré. 69. rok je na tom hodně poznat, svobodomyslný scénář jak někdy až po revoluci. Lanďák je skvělý, ponejvíce trapný. Jirásková emancipovaná, Řehoř opilec intelektuál-tedy tomu to tam sedne. Zábavná chytře udělaná věc! (10.02.2011)

Nekonečný a neřešitelný souboj o lepší literární či filmové ztvárnění se nevyhýbá ani tomuto snímku, předsudky a porovnávání (které je podle mě nesmyslné) zde hraje u ostatních hlavní roli. Tvůrcům rozhodně nešlo o nějaké překonání předlohy, "soutěžení" jakéhokoli filmu s knihou, není možné. Václav Gajer zde skvěle změnil zaběhlé tváře několika herců. Kačer dal režisérovi to, co přesně chtěl, o tom není pochyb, stejně tak Landovský či Prachař. Ovšem nabídnout Jiřině Jiráskové polohu upřímně se vyjadřující "frajle" s příznačným jménem (že by se myslelo na dvorního budovatelského režiséra Blumenfelda?) muselo i v něm vyvolat překvapení, jak dobře zvolil. Stejně jako zde hodně zmiňovaný Řehoř, který se tímto staví vedle excelentních opilců typu Štěpánka, Růžka nebo Vinkláře. Nedobytná a vlastně i jako sfinga se tvářící tajemná slečna Stříbrná, je silným kouskem i pro zkušeného pisálka a děvkaře, jenž si ono označení právě od ní vyslechl a nakonec mohl být rád, že zůstalo jen u slov, ženy bývají někdy skutečně nevypočitatelné. Precizní dialogy, efektní zvrat děje, jako vždy výborná Fišerova hudba a stále ještě uvolněná atmosféra šedesátých let. (16.01.2014)

Jan Kačer a okuliare a Jan Kačer a ženy. Vždy spoľahlivá kombinácia. Dve tretiny stopáže nám predváza pomerne trápne snaženie o dobytie jednej krásnej ženy replikami, aké by sme dnes už nepoužili. Občas ale povie niečo veľmi trefné, ako napríklad že život je ako celok tragédia, ale v jednotlivých okamžikoch sa javí ako fraška. Pokiaľ predlohu nepoznáte, šokuje vás v záverečnej tretine náhla zmena žánru a popravde asi až vtedy film naberie na skutočnej zaujímavosti. (07.09.2016)

Snad byste nebyla tak rigorózní... Škvoreckého povídka je mnohem záhadnější, tajuplnější, zkrátka mnohovýznamová záležitost, což se bohužel o Flirtu nedá tvrdit se stoprocentní jistotou. Gajer si evidentně nedal příliš velkou práci se scénářem (byť jej psal společně se Zdeňkem Mahlerem), a nebýt uhrančivé Drahokoupilové a charismatického Kačera, šel bych s hodnocením dolů. Jenže je tu ještě jakási hořká vůně podzimu, která navždy uchovává nepopsatelně vzrušivou náladu konce šedesátých let, a také mistrovské vedlejší postavy hrané Jiráskovou, Řehořem, Prachařem a Landovským v – podle mě – původních autorských obrysech. Svět literatury, redakčního vzruchu a básnických impresí, tedy alespoň to, co v působivé zkratce naznačuje právě Gajerův film, dokázal Škvorecký ve svých dílech zachytit s neskrývanou sugescí, ironickým úšklebkem a zároveň s velkým okouzlením a zaujetím. Flirtovat se dá s ledasčím, třeba se smrtí. (18.02.2018)

Přestože mé bodové hodnocení vyznívá veskrze kladně, převládá ve mně pocit zklamání. Kdo totiž četl knihu, rozpozná četné rozdíly oproti předloze (nepočítám samozřejmě nutné zjednodušení při převodu na plátno). O některých z nich se nyní krátce zmíním v tomto mém krapet delším komentáři. ~ Filmová adaptace Škvoreckého románu Lvíče bohužel nevystihuje podstatu původního příběhu a své nedostatky se snaží nahradit vizuální zajímavostí. K plusům filmu patří také věrné zachování dialogů (byť samozřejmě značně redukovaných, které jsou mimochodem v případě Škvoreckého signifikantní svojí autentičností a civilností) nebo také neopomenutí různých detailů z knihy, popis osob a situací. ~ Zmíněným redukcím podlehly z pochopitelných důvodů především scény odehrávající se v redakci nakladatelství, která v románu představuje synekdochu celospolečenské situace na přelomu 50. a 60. let. Film se věnuje primárně melodramatické linii, která plynule přechází do detektivní polohy. Tuto skutečnost podtrhuje odlišný název filmu oproti předloze. ~ Osobně mně nejvíce vadí absence vnitřních monologů Karla Ledna. Filmový Leden (Jan Kačer) pronáší často jen prázdně znějící fráze, z nichž necítíme vnitřní motivaci. V románě je Leden zároveň vypravěčem a ze své funkce často popisuje svá citová hnutí a úvahy, kalkulování a taktizování. O tyto podstatné pasáže a vykreslení protagonistova charakteru je filmový divák ochuzen. Filmové ztvárnění tajemné Lenky Stříbrné (Marie Drahokoupilová) je naopak z mého pohledu v pořádku, Leden coby vypravěč ani v knize nepostihne její myšlenky nebo motivace jejího chování (jelikož její postava je vnímána pouze zvenčí). ~ Dalším problematickým bodem je ignorace a absolutní nevyužití kontrastu coby stylotvorného i významotvorného prostředku (jako je tomu v knize). První kapitola se odehrává na plovárně v horkém letním dni s množstvím polonahých těl a erotickým dusnem ve vzduchu a závěr románu je naopak umístěn do tmavého malého bytu Stříbrné. Film je však zahalen do temnoty a pochmurné atmosféry po celou stopáž. Režiséra Gajera v tomto případě nemůže omlouvat zdlouhavý výběr herců ani rozvleklé přípravy k natáčení, díky čemuž se realizace filmu odložila na podzim. Úvodní sekvence se tedy z plovárny přesunula do podzimní Stromovky na dostihové závodiště. ~ Poslední slabinou filmu je bohužel nevýrazný konec a absence gradace. Závěrečná sekvence absolutně nevyznívá požadovanou závažností tématu knihy i filmu. (11.12.2011)