Nová strašidla

Zaujalo mě s jakou lehkostí se v Nových strašidlech přelévají mezi sebou roviny ryze komediální, tragikomická a tragická, aby daly dohromady až překvapivě koherentní povídkový film, který ve vás zanechá spíše melancholické pocity než rozbolavělou bránici. Ale na škodu to rozhodně není, naopak je to tak moc ze života (bohužel), až se tomu nechce věřit. (14.07.2015)

Jej, po čtyřiceti letech, dneska jako tehdy, satira břitká jak má být, pokud vůbec musí být. Nejspíš ale musí! Jak jinak říct to, co zde byo řečeno! Dnes, na rozdíl od tehdy, jsem si to všechno spoluprožil, většinou v hlavní roli. - Tak třeba v povídce Pronto socoro (První pomoc) jsem chodil od zubaře k zubaři a všude mi řekli, že mají plno, nové pacienty neevidují, ať to zkusím u...). - I nuovi mostri nejsou strašidly, tahle by nikoho nevylekala, jsou to jen poděsové, stvůry až zrůdy, byť některé docela sympatické, ale takové to také je; viz Váchalův "Přírodopis strašidel", kde mez-mezi fantasmaty a realitou také není příliš zřetelná. Pozn.: I nuovi mostri je sequel filmu I mostri z roku 1963, režírovaného Dinem Risi, s 20 edpizodami, zde by jich mělo být 14. (26.01.2018)

Malá sóla pro tři vynikající herce a jednu krásnou herečku. Zejména Tognazzi a Sordi jsou excelující. Sordiho výkon v roli výstředního milionáře samaritána v povídce o převozu raněného mě úplně odrovnal. Horší už to je pak s jednotlivými povídkami, které jsou, skoro všechny, vystavěny na úderné pointě, které však není úderná ani v jednom jediném případě a už dopředu divák uhádne, jak to asi dopadne. (16.11.2007)

Jednotlivé krátké povídky na mě zapůsobily různorodým dojmem, jedny byly více vtipné a zábavné, jiné mrazivé až frustrující (pro mě nejvíc příhoda s matičkou a starobincem). Někdy totiž až nepříjemným způsobem ukazují společenské i lidské charakterní neduhy, tvůrci nezůstávají dlužni ani prohnilému světu šoubyznysu v povídce, která začíná tak hezkým vystoupením zpěvačky. Všechny povídky ale mají společný jistý tragický prvek i výrazný černý a ironický humor, dokážou něčím upoutat (včetně imbecilního „Jeníčka a maminky“) a mnohé se blýsknou hezky krutou pointou. Ta v povídce s krásnou letuškou Ornellou Mutti a originálně využitým soundtrackem ze dvou známých písní byla obzvlášť úderným překvapením, evokujícím mrazivé pointy na letišti v Twilight Zone. Během hořce absurdní noční jízdy s Alberto Sordim a jeho naloženým pacientem jsem měl pocit, že tady se zase nápadem (byť s odlišnou sestavou) a atmosférou inspiroval Jim Jarmusch, když točil Noc na Zemi s legendární římskou povídkou. Osobitným drobným zážitkem jsou sólové komické výstupy Gassmana na kůru a Sordiho nad rakví během pohřbu. Nebožtík musel mít úpřimnou radost. :) A co říci na „Vzorného občana“, pokud jde o můj osobní pocit, sám netuším, neboť tak geniálně za pár minut podanou ukázku inspirace k optimistickému životu a současně uzemňující sociální kritiku v jednom balení jsem snad ještě neviděl. Pár segmentů v čele s „Jeníčkem a maminkou“ i přehnaně fraškovitým zápasem kuchařů mi sice nedovolí dát plný počet, ale rozhodně jde o jeden z těch povídkových filmů, z nichž si toho dost budu pamatovat ještě dlouho. [80%] (03.06.2023)

Skvělý taliánský povídkový film (tvrdá satira s příměsí černého humoru zde opravdu fungovala na výbornou), komické výstupy rozesmějí, ale pointa příběhů zůstává drsně mrazivá..Kdybych měl vyzdvihnout tři povídky, tak by to byla zajisté ta s upovídaným elegánem-bohémem ve fraku v bílem Rollsu jezdícím z místa na místo a jeho zraněným a umírajícím kolegou, kterého našel na ulici, poté pocta mrtvému, v obou dvou výborný Sordi. A Ornella Muti jako letuška byla také neodolatelná, ten konec jsem však vůbec nečekal..Brilantní skládanka povídek, kdo ještě neviděl vřele doporučuji..Nudit se rozhodně nebudete a možná se sami někde poznáte:-) (07.06.2008)