Český žurnál - Série 5 (2017) (série)
Children of the State
Obsahy(1)
Když norský úřad na ochranu dětí Barnevernet v roce 2011 odebral manželům Michalákovým oba syny, vyvolalo to silnou vlnu kritiky. Režisérka, sama matka dvou dětí, se proto vydala do Norska zjistit, zda stát rodičům skutečně nařizuje, jak mají své děti vychovávat. Investigativně pojatý dokument skrze individuální příběhy a rozhovory s odborníky rozkrývá, že jde o mnohem komplexnější problematiku, než jak ji vykreslují česká média. Jasně nastavená pravidla sice mohou být omezující, zároveň jsou ale zřejmě jedním z důvodů, proč Norsko patří mezi nejšťastnější země světa. (Česká televize)
(více)Recenze (13)
Zajímavý dokument. Překvapilo mě, jak striktní nepsaná společenská pravidla v Norsku panují (když oslava, tak se musí pozvat celá třída, kde je dítě, nesmí být žádný alkohol, absolutní zákaz fyzických trestů, chování k dítěti by mělo být až přehnaně zdvořilé a milé, Barnevernet je stigma, kdo je hlasitě proti němu může přijít i o práci, nejbohatším ač neřestným lidem se děti neodebírají...). Skoro to na mě působí tak, že Norové mají svou představu o dokonalosti, kterou všichni mlčky respektují, jelikož tak byli sami vychováváni. To jestli je ale daná představa opravdu "správná" raději nikdo neřeší, neodváží se. Ovšem vlivem mixu kultur a jejich zvyků přibývají střety názorů na výchovu, které Norsko nerespektuje, stát je víc než rodina. Na jednu stranu se mi líbil postoj člověka, který se vrátil kvůli založení rodině do Čech, právě z důvodu, že se mu nelíbily místní zákony a společenský pohled na vychovávání dětí → nesouhlasím s něčím, co ostatním v dané zemi vyhovuje → přestěhuji se, ale na druhou stranu když už se něco takového stane i nicnečekajícím rodilým Norům, nezbývá nic než doufat v zázrak. Systém je tak fatalisticky přísný, že možností obrany je málo. A tady přichází otázka, jestli je takový systém v pořádku. Je to lehce podobné jako problém, zdali např. spolupracovat s Čínou a podporovat tak jejich socialistický režim plný bezpráví - Má svět Norsku nechat svobodu v odebírání dětí? ()
Silné téma - Miloševičové se bohužel nepodařilo téma využít beze zbytku, i když chápu, že točit o tomhle tématu v Norsku není jednoduchá záležitost (samo o sobě něco vypovídá). Skupina neochvějných věřících ve vyšší morální standard Západu (autoři Fora 24- Norsko se nemůže mýlit! - viz Monika Le Fay nebo Jan Burian) ve fungování Barnevernetu a potažmo celé norské společnosti nic špatného neuvídí, žádné hrůzy potřeby kolektivního souhlasu je z míry nevyvedou, naopak, oni je chtějí a míří k nim. Protinázor (viz výborné shrnující články Andreje Ruščáka, který i v tomto dokumentu vystupuje a mluví o společenském tlaku) naopak podonosti mezi sektářsko-socialistickým přístupem a chováním norských úřadů dohromady dá - a já souhlasím. To vnímání světa připomíná a kopíruje střet progresivistů, v jejichž pojetí stát ví všechno nejlíp (tedy opravdu stát je víc než rodina) a konzervativního, který si myslí opak. V Norsku je socialistický názor omoudrém státu doveden do krajnosti a to takové, že mi vrtá hlavou, jak to, že ještě žádný zoufalý rodič po některém donebe volájícím zásahu místní pobočku lupičů dětí prostě nevystřílel. ()
Výpověď o "státu šťastných lidí" je velmi poučná až otřesná, zejména totalitní dohled nad dětmi, které tam patří státu. (Asi pro "vyváženost" je ve filmu uvedena zavádějící informace o stavu u nás, když se lze domýšlet, o jaké děti jde a proč jsou v ústavech umisťovány - ale nesmí se to veřejně publikovat...). Bohužel režijně slabé, proto jen průměrné hodnocení. ()
Určitě je potřeba ocenit snahu, že autorky daly prostor i druhé straně, ale mě to v odporu vůči norské sociálce jen utvrdilo. Barnevernet tu není jen za organizaci, která podle své libovůle odebírá děti, ale i za prodlouženou ruku státu, která buduje uniformní společnost a nepřipouští sebemenší odchylky. A to mi přijde ještě děsivější, než samotné odebírání. Člověku pak vytanou na mysli všechny ty scifárny zabývající uspořádáním společnosti v budoucnosti, kdy se z ušlechtilých myšlenek vyvinuly diktatury. 80% ()
Dokument jistě není dokonalý, ale v puritánském Norsku muselo být tak obtížné ho natočit. Moc se mi líbí, že není jednostranně zaměřený a prostor dává všem stranám. Názor si tak může udělat divák sám a je to možná potom ještě děsivější než kdyby nám někdo kázal o hrůzách a plameni pekelném. Slyšet to z ůst těch lidí, vydá na tisíc českých článků. Chápu tu snahu to nějak porovnávat s ČR, ale to tu malinko kulhá, protože jednak tu sociálka neřádí takovým šíleným způsobem a druhak i kdyby těch případů v Norsku bylo jen 100, tak je to 100 zničených rodin z naprosto malicherných důvodů ! Také mi tam chybí zmínka o utýraném chlapci před 10 lety. Což byl důvod, proč začala sociálka takto řádit a vychovávat ideálního rodiče a celému náhledu na společnost by to dalo další kontext. Každopádně Orwell byl žabař, Norsko může spasit jen robotizace. Národ se nahradí ideálními roboty a konečně bude mise splněna. ()
Galerie (14)
Photo © Česká televize
Reklama