Český žurnál - Série 3 (2015) (série)
Five Births
Režie:
Erika HníkováScénář:
Erika HníkováKamera:
Lukáš HyksaHrají:
Bohuslav SvobodaObsahy(1)
Dokument o opuštěnosti, separaci a neosobním přístupu v praktikách jedné české porodnice. Cyklus Český žurnál přináší autorskou reflexi důležitých problémů z různých oblastí společenského a politického života. Dokumentární film Pět zrození vznikal během dvanácti dnů v porodnici vinohradské nemocnice v Praze, kdy se štábu podařilo zachytit průběh pěti porodů.
Mezitím, co zoufalí a neinformovaní muži čekají na nemocničních chodbách, rodícím ženám jsou podávány chemické látky na urychlení porodů, aniž by jim lékaři vysvětlili, o jaké látky se jedná. Po urychlených porodech dochází běžně k separaci novorozeňat od matek, prý aby si rodičky odpočinuly. Lékaři tak ignorují doporučení Světové zdravotnické organizace, která jasně říká, že oddělení matky a dítěte v první hodině po porodu je pro budoucí imunitu novorozence škodlivé. V dokumentu tak opakovaně zůstávají opuštění všichni aktéři porodu, rodiče i právě narozené dítě, a vzájemně tak nemají šanci se v klíčové poporodní fázi sblížit. Film v pěti kapitolách pozvolna odkrývá necitlivé zákulisí porodní mašinérie v České republice, kde se zdá, že na prvním místě je správně vyplněný papír a rutinní přístup zdravotnického personálu.
Film režisérky Hníkové tak zásadním způsobem přispívá do bouřlivé diskuse kolem podoby a formy českého porodnictví.
(Česká televize)
Recenze (46)
Další z několika málo sond do českého porodnictví současné začátku 21. století. Někdy mám pocit, že se zas tolik za posledních dvě stě let nezměnilo, bohužel. Ano, vybavení máme špičkové, lékaři i sestry jsou na vysoké odborné úrovni, ale z porodnictví se stal stroj na děti. Postrádám tu jistou (alespoň minimální) míru osobního přístupu a empatie. Což dokazuje již zmíněný postoj MUDr. Svobody (Hlavně musíme mít trpělivost x Teď to trochu urychlíme). Pokud jde o medikamenty, lékařský personál by měl samozřejmě pacientku seznámit s účinky - včetně těch nežádoucích - medikamentu, který chtějí pacientce podat. Na druhou stranu si nejsem jista, do jaké míry je to v danou chvíli pro pacientku relevantní a do jaké míry to potřebuje vědět. Zpátky k Pěti zrozením. Dokument je to určitě zajímavý, poměrně jasně vystihl, co chtěl svým divákům říct a vzhledem k tomu, že Erika Hníková se v tématu českého porodnictví pohybuje už déle (je autorkou konceptu české dokusoup Čtyři v tom), jsem zvědavá, s čím dalším přijde. ()
Ohledně stavu českého porodnictví se rozhodně přikláním k názoru režisérky a myslím si, že z valné části zastydlo v hluboké totalitě, nerespektuje porod jako přirozeně plynoucí fyziologický jev a myslím, že dokument tohle docela i ilustruje zobrazením odosobněného prostředí a přístupu. Jako dokument ale tenhle film za moc nestojí. Forma nebyla zvolena šťastně, příliš tlačí na pilu, nenechává moc prostoru pro interpretaci a tím pobouří ještě víc příznivce současného stavu, který bere porod předně jako problém a rodící ženu jako pacientku (těhotenství a porod není nemoc!) a vůbec ne jako svéprávnou klientku. Snaha o maximální dramatizování naprosto normálních věcí taky na objektivitě moc nepřidá (záběr na krvavou botu - jo, u porodu teče krev, nebo na porodní asistentky, které se baví o nákupech - proč by ne když se zrovna nic neděje). Myslím, že je třeba se tímhle tématem zabývat, ale dokument Pět zrození asi není tou nejlepší cestou, jak vyvolat diskuzi, která povede ke změnám, přestože z některých zachycených okamžiku mrazí (celé prostředí nemocnice, osamělá miminka a maminky, celá osoba pana Svobody, upoutání na lůžko v první době porodní, urychlování porodu, tlačení na břicho!, ...). ()
Erika Hníková a její příspěvek dokumentárnímu cyklu Český žurnál. Ačkoliv bych si od dokumentu představoval větší nestrannost a rozptyl (více porodnic / případů), nelze režisérce odepřít zajímavou ukázku z porodnice ve FN Královské Vinohrady. Po zhlédnutím musím říct, že chování personálu (od naparujícího se Bohuslava Svobody až po uklízečku) zde není v pořádku. Divák má pocit, že se dívá na velkovýrobnu dětí, kde není čas na trpělivost (i když toto slovo několikrát slyšíme třeba i z úst Svobody) - ba naopak - čím dřív je dítě venku, tím líp; místo rodící maminky může zaujmout další a penízky se sypou... ()
Krásně nenápadně zachycená odosobněnost ba odpornost českého porodnictví - s matkami (ale i tatínky) se mluví a zachází jako s dementy, případně si jich nikdo nevšímá, nejdůležitější je vypsání štosu papírů... Hořce úsměvné je třeba opakované formální dotazování na alergie a nemoci ve chvíli, kdy dotazovaná bolestí nebo vyčerpáním sotva vnímá. ()
Já na tomhle konkrétně nic tak světoborného nevidím, jsem dokumentaristka z Prahy, jsem v tom správném věku, jedna kámoška nadává na poměry v porodnici, druhá, třetí, pátá, domluvím si tam natáčení, chvilku si tam pak pobudu a ono se mi to za pár dnů sejde, přijde to ke mně samo, aby taky ne, když je přednosta nenažranej důchodce, kterej to hrne po staru, a ještě sedí na dvou židlích, z nichž jedna je rovnou primátorské křeslo v capital city, a aby toho nebylo málo, tak je do toho všeho ještě trestně stíhanej. Tyhle informace tam například podle mě měly být a nebyly. Dneska to všichni vědí, ale za 15 let už si na to nikdo nevzpomene, že byl ten bordel umocněnej i těmito neskutečnými, ale pro potrénované Česko vlastně poměrně fádními okolnostmi. ()
Galerie (3)
Photo © Česká televize
Reklama