Veronika se rozhodla zemřít

Pesimisté nechť si prolog nechají vytesat jako epitaf dřív, než se neodvolatelně utvrdí ve své pošmourné vizi, která jim našeptává, že realita je to, za co ji považuje většina a jen oni nejsou s to ji přijmout - vypsaný možná nebude vyznívat tak beznadějně, jako hlas zjitřené duše - v opačném případě se myšlenky přemění v definitivní stav, nebo v jeho trýznivější podobu - kolikrát bude třeba ještě zemřít, abychom si zasloužili smrt? I s ní je to totiž stejné, jako se vším ostatním, až když se s ní blíže seznámíme, začneme se jí bát, stejně, jako nelze od všeho prchnout bez snahy o řešení, život se nám pak může stát soukromou Planetou opic... O smrti, smutku a ztrátě nadějí, ale i o zázracích, které pro oči nevidíme - tím vším je příběh Veroniky, která se rozhodla zemřít. V hodinu dvacet dva se přihodilo něco, oč jsem vůbec nestála a scénárista podcenil, i tak ale mohu mluvit o nevšední podívané, na které měl vedle citlivě zakomponované hudby podíl i výborný David Thewlis a především oduševnělý výkon Sarah Michelle Gellar. (04.01.2014)

Veronika se rozhodla zemřít a já myslel, že umřu nudou. Začátek vypadal docela zajímavě, ale potom se děj přesune do blázince a film nabídne akorát hromadu naprosto nezajímavejch postav, který spolu vedou nějaký rádoby chytrý řeči. Nakonec z toho vyleze "moudro" ve smyslu, že života si začnete vážit teprve potom, až zjistíte, že o něj můžete přijít. Následuje ještě celkem slušnej závěr, kterej mě docela překvapil, ale celkově to stačí jenom na 2 hvězdy. Když nějakej film z blázince, tak radši Přelet nad kukaččim hnízdem. (16.04.2013)

Knižní předloha se mi zatím nedostala do rukou, přesto se dá docela odhadnout, co filmové Veronice chybí. Veronika se rozhodla umřít. Sere jí totiž celý svět, od rodinných stereotypů až po módní průmysl. Příběh se točí kolem myšlenek hlavní postavy, která pátrá po smyslu a spravedlnosti života. Sarah hraje slušně, leč ony myšlenky a pocity se promítají jen tak zběžně a Veronika se rozhodla zemřít tak nakonec nabízí nepříliš strhující melodrama. (06.10.2012)

Touto adaptací jsem si jen potvrdil moji domněnku - Coelhova tvorba se pro film prostě nehodí. Režisérka "Veroniky" si to evidentně nemyslela, proto vznikl snímek, který je naprosto zbytečný. Tam, kde autor knihy popisuje duševní rozpoložení hrdinky, se tvůrci filmu neohrabaně přesouvají z jednoho obrazu ke druhému, bez nějaké snahy vysvětlit to, jak se pacientčin náhled na život postupně vyvíjí - vyprávění tak vyznívá šablonovitě a nepravděpodobně. Režisérka se evidentně bála jakékoliv invence, proto jsem byl svědky neskutečné nudy, v níž většina dialogů působila vyumělkovaně, a co je nejhorší - ideově prázdně (což je u zpracování předlohy, která si zakládá na myšlenkových impulzech, fatální nedostatek). Takhle by se dalo pokračovat donekonečna (hrubě načrtnuté postavy, které jsou v příběhu jen do počtu; neschopnost vytvořit zajímavější okamžik; nevyrovnané herectví SMG…). S výjimkou prvních 15 minut není téměř o co stát. 4/10 (31.12.2009)

"Pravé já je to, co jste vy." Tak na to bych v životě nepřišla. Ještěže toho Coelha a jemu podobné servírovače instatního duchovna a předžvýkávače pseudohlubokých životních pravd máme, protože kdo ví, k čemu bychom se museli jinak uchýlit, třeba i k nedejbože samostatnému myšlení. Nehodlám vyvozovat nic z toho, že mu to milióny baštěj, on Faidřin přijímač rozhodně není poruchoprostej, ale nemůžu v duchu nepřirovnávat pocit coelhofilů, že v jeho dílech něco strašně zásadního objevili, k době, kdy jsem měla přiskříplý nerv, následkem čehož jsem se čas od času kácela k zemi a mužům z mého okolí stouplo sebevědomí, protože i ten nejnezajímavější mohl bez uzardění tvrdit, že se mi před ním podlomila kolena... Prostě tahle lovestory holky, která si myslela, že večeře o čtyřech chodech rovná se tři tuby prášků a láhev vodky, a kluka, co zřejmě studoval vyšší hereckou školu úchylnýho čumění u Edwarda Cullena (chtě nechtě jsem si vzpomněla na ten vtip: "Moje žena má v tomhle filmu hodně obtížnou roli. "Vždyť ani neotevře pusu." "No právě"), plná klišé, nicneříkajícího blábolení, melancholického drnkání a nejuhozenější sexuální scény, co jsem za dlouhou dobu viděla, se mě rozhodla vytočit celkově a svým pohledem na lidskou duši v krizi konkrétně. (16.07.2012)