Temný případ - Série 3

Druhá řada seriálu se po zjištění, že a) novému případu nebudou kralovat Marty a Rust coby miláčci publika, b) atmosféra se bude lišit, setkala s rozpaky, které se rychle měnily v kategorické odmítnutí. Považuji to za jednu z největších nespravedlností televizního průmyslu, protože po mém soudu kalifornská řada zalitá sluncem a zamořená korupcí a rozkladem systému byla skvělá a bez spojení s kultovní první řadou by brána jako samostatný projekt sklidila nepoměrně vřelejší přijetí. Nicméně stalo se a Pizzolatto byl postavený před požadavek navázat stylem a atmosférou na jedničku a zároveň si umělecky nezadat a nestvořit pouhou kopii. Po stránce scénáře může být spokojený. Emoční stránka funguje perfektně a znaky typické pro True Detective, tedy zaměření na psychologii postav, atmosféra "znejistění", temnota v lidských duších i skutcích a prolínání časových rovin, zůstaly zachovány. Třetí řada osloví svým komornějším, intimnějším charakterem spíš typ diváků, co to nepotřebují mít nakrvavo a efektní. Z ponurého, pomalého vyprávění vybočí seriál na jediném kratičkém úseku; sériové vrahy, ďábelské psychopaty a akční souboje byste tu hledali marně. Co oproti předchozím řadám trochu selhává, je režie. Po slibném úvodu ztrácí dech a záhy přechází do rutiny. Po celou dobu jsem měl pocit, že se tentokrát dívám na čtyřhvězdičkový kousek, ale rozuzlením mě ten parchant a manipulátor Pizzolatto opět dostal tam, kde mě chtěl mít. Sice je to subjektivně slabší než předcházející řady, ale s ohledem na charaktery a jejich osud nemohu jinak. Celkový dojem: 90 %. (08.08.2019)

Po druhé, rozporuplné, roztěkané a dost podivné sérii, výborné probuzení a návrat k dalšímu z vrcholů žánrové tvorby. Pizzolatta se scénáristicky probírá třemi etapami lidského života a perfektně zvládá jízdu dvou starých detektivů, co se vypořádávají s desítky let starým případem, kolem kterého kolovalo hodně různorodých teorií. U šestého nebo sedmého dílu, jsem čekal na konspirační napojení na kauzu Pizzagate. Pátou přihazuju za to, že se vrátil s nijak nepřehnanou zápletkou, která v závěru svou promyšleností a uceleností potěší. Za mě spokojenost, a za tohle detektivní cvičení jsem jen rád. Méně je mnohdy více, pane Pizzolatto, a vy jste si to očividně po druhé sérii uvědomil. Tleskám za herecký koncert Aliho a Dorffa. Pomrknutí na své úspěšnější detektivy z první série bylo taky velice příjemné. P.S. Linka detektiva Hayese s jeho manželkou byla perfektně zvládlá, logicky i emočně. P.P.S. Různorodost True Detective je úžasná v široké škále pojmutí temnoty v příběhu. Oproti první sérii, která je klenotem na poli thrilleru, si třetí série pohrává s temnotou lidské duše jedince a jeho vlastní sebedestrukce. Není tak očividná, jako linka mizení dětí a jejich rituálního vraždění z první série, ale je podobně nebezpečná. 90% (05.04.2020)

Tak překvapivě mě to dost bavilo... ale totálně chápu proč Cervenaka ne. On má rád detektivní příběhy, a tím toto vlastně ani moc není - True Detective je příběh detektiva, vyprávění o obsesi, o tom jak utváří a mění vztahy a životy lidí. Žánrová klišé se tu nádherně bourají a ignorují, a paradoxně linka o hlavním hrdinovi a jeho ženě, a jeho rozporuplné osobnosti, je tu mnohem důležitější než případ který řeší (rozhodně bych neřekl že se ta linka rozplyne do nicoty) Už první série mi hodně připomínala Zodiaca (k první sérii jsem btw měl své výhrady, druhá určitě nebyla horší), série třetí jde v této podobnosti ještě dál. Případ bez řešení, ba přímo prakticky bez možnosti rozřešení, šance nějak ovlivnit události. Jen marné točení se v kruhu přehlédnutých stop a falešných teorií, které snad někam zavedou. Tak pozdě, že už na tom vlastně vůbec nezáleží a nic to neznamená. A s tou finální tečkou, dovádějící toto až absurdum... to už bylo až jako didaktická variace na Zvětšenínu od Antonioniho. The Truth is not out there. 9/10 (05.06.2019)

Napůl dusná, fantasticky nasnímaná kriminálka se skvělým Alim, napůl vyhoněná zhovadilost bez špetky pokory. Třetí řada Temnýho případu je prostě osmidílnej paradox. Rád bych to totiž z řady důvodů sežral Pizzolattovi i s navijákama. S každým subjektivně nekonečným rozhovorem hlavního hrdiny s manželkou mi ale v hlavě padaly hvězdy. Z původních pěti na slabý tři. Něco si přejte. (25.02.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)