Královna pouště

Druhá promarněná šance pro Herzoga – po tomhle už jich ode mě víc nedostane. *** Gertrude Bell byla pravděpodobně velmi pozoruhodná osoba a mohla z ní být dobrá látka pro kvalitní životopisný film, kterého jsme se ale od Herzoga nedočkali ani omylem. Člověk by - padesát let po Leanově Lawrencovi z Arábie - přece jen čekal, že laťka bude nastavená mnohem výš. V Herzogově arogantním, povrchním, hloupém a urážlivém díle nicméně jen přes dvě hodiny sledujeme vždy čistě vymydlenou Nicole Kidman, kterak se ladně pohupuje estetickou krajinou na stejně čistě vymydleném velbloudu a kterak osudově upírá své modré oči v mléčné tváři na každého muže, kterého jí přihraje banální scénář a který jí řekne nějakou lichotku, usmívá se nebo se tváří významně a vždy u toho vzdychá s pootevřenou pusou (téměř není záběru, kde by udržela rty semknuté) a nechává si dávat dary a skládat poklony. I po třech týdnech věznění má vlasy jako z reklamy na šampon a šaty i pleť zářivě čisťounké, a místo aby si na plátně skutečně zjednávala respekt a s respektem se snažila proniknout pod povrch a porozumět dění kolem sebe, jen se provokativně nakrucuje, usmívá a zírá – a stejně jako ona ani divák nemá šanci z filmu cokoli z blízkovýchodního dění té doby a role Gertrudy Bell v něm pochopit... Je např. dokonale výmluvné, že veškeré repliky pronesené v jiném než anglickém jazyce se tu ani nepovažují hodné překladu, Kidman se u jejich pronášení prostě jen tváří významně a divákovi, který přece také nepotřebuje ničemu rozumět, to má jen polopaticky ilustrovat, že Bellová hovořila místními jazyky. (Až to připomíná cimrmanovské dokazování, že světlo je rychlejší zvuku.) *** Stačí trochu zagooglit, aby bylo jasné, že skutečná Gertrude Bell nebyla tak okatě půvabná, vymydlená a naivní a cestu k porozumění beduínům a blízkovýchodní politice si vyjednávala složitěji a mnohem originálněji, např. mnohem častěji přes ženy politicky vlivných mužů v pozadí než přes muže-panáky, kteří by jí jen trapně padali k nohám, žádali si ji do svého harému či se jí podbízeli i před zraky vlastních manželek... *** Ostatně např. v době, kdy se setkala s 16letým emírem z dynastie Rašídů, jí už bylo 45 let, a v době, kdy se dozvěděla o smrti podplukovníka Doughty-Wylieho, 47 let. *** Herzogův film je nejen dokonale antifeministický, protože Bellovou předvádí jako zjednodušenou vzdychající naivní krasotinku propadající tragickým romantickým aférám, jejíž úspěchy dosahované v arabské poušti, v evropské politice nebo ve velehorách zřejmě nestály žádné úsilí a na rozdíl od jejího půvabu jsou nehodné zobrazení, ale navíc uráží i všechny diváky, kterým nestačí koukat se na plakátově hezkou tvářičku v cizokrajných kulisách. Uf. *** (Na B12, 2. 4. 2024.) *~ (03.04.2024)

Dobrodružné životopisné filmy nikdy nebyly můj šálek kávy, "Královna pouště" mě ale zaujala už trailerem a světe div se, trailer výjimečně nezaváděl. Někdo z nešťastné lásky páchá sebevraždu, jiný zvládne projít poušť, navštívit všechny nebezpečné beduínské kmeny a ještě si je svým kouzlem získat.:-) (31.12.2018)

Nicole Kidman začínala jako „ta od Toma Cruise“. Do hereckých výšin ji pak vynesly snímky z přelomu tisíciletí (Moulin Rouge, Návrat do Cold Mountain, Eyes Wide Shut, Hodiny), jenže jakmile ji všichni začali (právem) respektovat, poslední dekáda je v jejím podání jen přešlapováním ve skrz naskrz průměrných látkách, které jsou možná srozumitelné, ale divácky poměrně nevlídné, utahané a emočně mdlé. Mnichovský rodák Werner Herzog vždycky platil za „zvláštního“ režiséra, jeho snímky snad pokaždé bývají rozporuplně přijaté, platí tedy to, co jsem vnímal třeba u Temného úsvitu s Christianem Balem: coby celek nekomplexní, místy hluché a ne právě odsýpající. Navrch opravdu nejsem příznivcem životopisných příběhů, takže tahle badatelka a kartografka mi k srdci rozhodně nepřirostla. Romance s Jamesem Francem je nepřirozená až směšná. Pár krásných obrázků přírody ještě jaro nedělá. (25.09.2017)

----- "Poprvé v životě vím, kdo jsem. Mé srdce nepatří nikomu jinému než poušti." ----- Poušť na ní NEZBYLA - nebyla pro ni jediným možným východiskem. Mohla pěkně sedět doma, ve své zlaté kleci, vyplakat si oči - a smířit se s osudem. Ale ona si poušť VYBRALA ... jako svůj osud. Nebála se jí - čeho by se měla bát ... po tom, co ji potkalo ? Brala ji jako přítelkyni, krásnou a proměnlivou, snad trochu rozmarnou, ale věrnou - až za hrob. Příběh Gertrudy Bell je možná až příliš vyplněný překrásnými a nekontroverzními obrazy - a vypjatými situacemi šetří jako pověstným šafránem, nicméně patrně právě díky svému přístupu dokáže vykouzlit doslova omamnou exotickou atmosféru. P.S.: Vyprávění vychází z reality. (07.01.2020)

Pekná výprava, to sa musí uznať. No ak niekto strávi život v púšti, čakala by som niekoho viac ošľahaného slnkom a vetrom. Nicole mi pasovala viac do háremu, ako do púšte. Životopisné filmy mám rada. Tu bola pekná príroda aj hudba, ale občas som sa nudila. Chýbala mi tu tá osudová kráľovná púšte. 50% (03.09.2024)