Prokletí žlutozeleného škorpióna

Po druhém zhlédnutí bych asi pět hvězd nedala. Přesto z osobní nostalgie ponechávám původní hodnocení. Především díky Woodymu Allenovi. Ten je v roli hypnotizérem ovládaného detektiva pojišťovací agentury tak směšně legračně líbivý, že přivírám obě oči nad malými nedostatky filmu. Postupně upadající tempo filmu omílá však i tuto roztomilou legračnost do lehkého znudění. (17.05.2008)

Půvabná díla filmových návratů mohou být také něčím víc než jen oparem romantizující nostalgie. Skutečným tvůrcům nabízejí prostor pro nové pohledy, neozkoušené zorné úhly a tím pro řadu prvků, které v daném kontextu oprávněně působí až objevným dojmem. V případě ŠKORPIÓNA, komediálně pojatého návratu k někdejší tvrdé škole amerického kriminálního filmu, se oživujícím průsečíkem stává proslulý lidský i herecký fenomen Woodyho Allena. Komika, která těží ze skrytého potenciálu jinak naprosto vážných scén žánru, je podporována i perfektní výpravou, za kterou by se nemusela stydět ani třicátá a čtyřicátá léta, do jejichž zlomu je film situován. Neméně zdařile je zvládnuto jiné velké téma doby - sufražetství, které se tehdy postupně proměňovalo a klubalo do moderního feminismu (pojetí úlohy Huntové v mnohém evokuje podobně pohádkově pojaté PO ČEM ŽENY TOUŽÍ). Rehabilitace nesvalnatého, navenek zcela neatraktivního, tak trochu pořád chlapeckého mužství je dalším Allenovým přínosem, který pronikavě spoluzvyšuje diváckou přitažlivost ŠKORPIÓNA. Hbitý, rychle plynoucí děj dále zušlechťují brilantní rozhovory doslova přeplněné gejzíry neotřelých slovních gagů. Allen i ŠKORPIÓN potvrzují - pokolikáté už ? - starou dobrou pravdu: že nezáleží na zvolené formě či žánru filmu, ale na tom, zda tvůrce, který ví, co chce, je také s to svou představu realizovat. Allen do této nanejvýš výběrové společnosti vždycky patřil. A patří. (20.12.2008)

Woody Allen nám Prokletím žlutozeleného škorpióna ukazuje, že se nebojí vstoupit ani do divokých vod situační komedie. Samotná zápletka filmu se od ostatních Allenů velice liší. I když snímek není tentokrát zaplněn dialogy – čehož si velice cením, protože jsem mohl u filmu přemýšlet co se to vlastně děje – tak jak bychom čekali, jsou to právě ony, co mu dodávají jeho komedičnost (kromě zde již zmíněných třeba: „Pokud zemřu, řekněte balzamovačům, ať mi zanechají úsměv...“). Kromě skvělého scénáře opět spatříme dobré herce, zvláště samotný režisér však překvapí. Woody Allen totiž opustil svou tradiční koktavost, za což si zaslouží velikou pochvalu, protože tento herecký styl mi vyhovoval daleko více. Další, ne ale tolik razantní změnou, prošel hudební doprovod. Místo starých známých retro tónů k nám z bedýnek vystupuje o kousek modernější změna. A možná je to právě jeho netradičnost, co mě tolik zaujalo, vlastně Prokletí žlutozeleného škorpióna byl první Allen, který mě opravdu chytil a nedovolil mi ani jednu maličkou myšlenku na přepnutí televizního kanálu. (27.12.2005)

Romantická retro komedie s jedním vyzáblým a lehce oslizlým pojišťovákem a jednou výkonnou slečnou pro reorganizaci. Nemůžou se vystát, jenže Allen scénárista tomu chtěl, aby jejich další kroky spojil v hypnotické seanci jistý iluzionista se zlodějskými úmysly. Jednoduchý, leč velmi do sebe zapadající příběh solidně funguje, herci jsou výborní, scény gradující, humor po srsti i bránici hladící. Woody Allen už byl určitě v lepší formě, nabídl nosnější příběh i ne tak zdlouhavý rozjezd, přesto pořád slušné!! (08.09.2013)

Tento Woodyho snímek je sice přeplněn sofistikovaným humorem a spoustou nezapomenutelných hlodů, ale jako celek ho drží především zvláštní a trefná souhra dvou intelektuálně mamutích postav - Allen a Helen Hunt zase nejsou až tak rozdílní, těžko říci, kdo tu má převahu a poslední slovo. Zábavné je pak také porovnat, jak se chová Woody obvykle a jak pod vlivem hypnózy. (01.09.2006)