Tókjó kazoku

Pomerne plochý a rozvláčny japonský snímok bez väčšej výpovednej hodnoty. Ani Hisaishiho hudba nepozdvihla film a len reflektovala jeho nefarebnosť. Trochu mi Tokyo kazoku pripomenulo československé filmy s trpkým podtónom. Poodhalil veľa z každodenného života v japonskej kultúre, no príbehom nenadchol. (26.06.2015)

Jamadova adaptace zasazená do současného Japonska je ve srovnání s původním zpracováním z roku 1953 o několik vrstev vyprávění bohatší. První a původní vrstva staví chování dívky Noriko k rodičům svého snoubence do kontrastu s chováním jejich dětí k nim. Druhou vrstvou je příběh „marnotratného syna“, kterého otec považuje za budižkničemu, jelikož nemá na rozdíl od sourozenců společensky uznávané zaměstnání. Později však otci dojde, že to zdaleka není to podstatné. Třetí rovinou je zamyšlení nad osudem japonské civilizace, nenápadné a přece téměř všudypřítomné. Postavy, které před divákem defilují, jsou více Američané než Japonci – oblečením, chováním, morálkou; zvláště patrné to je při srovnání s Japonci z 19. stol z Jamodových předešlých filmů. Pokojské v hotelu z uklizeného pokoje usuzují na starší pár, neboť „ty mladí dneska dělají strašný bordel“. Otec si v hospodě stěžuje, že takhle už to dál jít nemůže. Řádné vychování Noriko ční nad její okolí. Chatrně oděné ženštiny na ulicích by nejspíš projevily malé pochopení pro její zásadovost. – Shoji: „Můžeš spát tady u mě.“ Noriko: „Držíš smutek a ještě nejsme manželé. Dobrou noc.“ A zabouchne dveře. – To také považuji za důvod nižší oblíbenosti této adaptace u Japonců ve srovnání s původním filmem. Anebo jsem to všechno popletl…? Mimochodem Noriko (Jú Aoi) je opravdu hezká. (16.08.2014)

Neuvěřitelně skvěle zahrané, všechny ty detaily, záchvěvy v obličeji, postoj, držení rukou… Isao Hašizune a Kazuko Jošijuki jako starší pár byli nepřekonatelní. Velmi zdatně jim sekundovali i ostatní a pokud bych z nich měla někoho vypíchnout, byl by to Satoši Cumabuki za výborné zvládnutí "emočního výbuchu" na střeše nemocnice. Je to komorní film, jen zobrazuje návštěvu rodičů-prarodičů z venkova v hlavním městě. Jenomže jejich společensky úspěšné děti na ně nemají čas, ani náladu a je až bolestné, jak to vše s úsměvem zvládají. Film kritizuje současnou japonskou společnost a obrací se ke starým hodnotám, kdy rodina a stáří ještě něco znamenalo (hlavně v podobě postavy Aoi Jú – ačkoliv zde příběh lehce sklouzává k naivitě). Neuvěřitelně silný film, který nesedne každému a ne každý je ochotný naslouchat šepotu důchodců. Lepší 4*. Titulky. (17.01.2015)

V remake slávnej klasiky od Jasudžiró Ozua z roku 1953 Tōkyō monogatari (ktorú som nevidel a ani ťahať nebudem kôli jej dlžke- niekto u toho môže skapať od nudy!) sa starý manželský pár rozhodne vycestovať z Hirošimy navštíviť svoje tri deti a vnúčatá do d'aľekého Tokya. Avšak zastihnú všetkých príliš zaneprázdnených na to, aby im obetovali niečo málo zo svojho drahocenného času. Situácia sa však vyhrotí po tom, ako matka nečakane umiera a nevedno, kto sa postará o otca... Veľmi citlivo natočený film s pozoruhodnou kamerou, ktorá zaznamenávala nepovšimnuteľné vychytávky (Shojiho hra s bankovkou, chlap so psom si hádže frisbee, alebo malý Isamu s vrtuľníkom) v pozadí. Hoci nekonečne plynúci, zato bomba! V jednoduchosti je jednoducho sila... (07.12.2013)

Parafráze Ozuova TOKYO MONOGATARI přesazené do současné společnosti. Oproti hlubokému duchovnímu poselství Ozua (v hlasování světových kritiků nejlepší film všech dob) jde o pojetí svou doslovností otevřené širšímu spektru diváků. Občas rozvleklé a na hranici sentimentality, nicméně krásné obrazy a zralé filmařství Jamady si diváka získají. (16.09.2016)