Wadjda

Odhodlaná arabská dívka Wadja se nehodlá vzdát své touhy a navzdory pravidlům plynoucích z ortodoxního muslimského náboženství se rozhodne rafinovaně nabourat tabu a projet se na kole. První film ze Saúdské Arábie, který natočila žena prezentuje jiný pohled na omezené možnosti žen v zemi, kde je obtížné proměnit své sny ve skutečnost. Sílou citlivě natočeného film je reálné prostředí, autentické herecké výkony a odpovídající hudební doprovod. (01.07.2013)

Prý drama... Houby, komedie to je, a dělá si moc pěkným způsobem šoufky z ručníkářů.___Wadjda je malá treperenda, vyznávající kecky, moderní pop-music a silniční cyklistiku. Vždycky chodí prostovlasá, jak se na pěknou holku sluší (mno, její mamka ale byla teprve kráska, hned si jí jdu vyhledat na nudography...). Problém pro ostatní, ale ne pro Wadjdu je, že žije v Saudské Arábii. Jako ateista bych mohl nevěřícně kroutit hlavou, ale já se stejně jako osazenstvo Lucerny velmi dobře bavil, protože takhle dobře vtipně natočený film z přísně náboženského prostředí je obrovský unikát. Původně jsem chtěl dát 4*, protože ten konec je přeci jen takový moc učesaný, ale seky typu "Kde máš ty peníze?" _ "V Palestině..." a taky hodnocení jen mírně lehce nad 80 % mě pohnuly na plný. Cinema Mundi, 2014. (03.03.2014)

Myšlienka to bola výborná a aj bola dobre natočená. Páčilo sa mi síce, že nešli prvoplánovo po divákových citoch a nerobili z toho "doják", ale na druhej strane postavy a hlavne dospelých mi prišli prvoplánové až príliš. Nechala som si to preto príbeh trošku uležať v hlave. Ani s odstupom sa ale nedokážem zbaviť pocitu, že ak by Wadjdin otec v konal v závere inak tak by všetko zostalo pri starom. Teda, že vlastne žijú do veľkej miery presne tak, ako si vybrali. Nemyslím však, že takto to malo vyznieť, tak isto ako si nemyslím, že toto tým celým chceli povedať. Presne viem, čo chcel tento film povedať, nie som však presvedčená, že sa mu to aj podarilo. Možno sa na to celé len ja dívam z nesprávneho uhla pohľadu, ale rozpačitosti z tohto filmu sa jednoducho neviem zbaviť. Videné v rámci projektu 52 films by women. (05.01.2016)

Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, tak jsem nemohla nesrovnat tenhle snímek s tématicky podobným Božské děti a nedá se nic dělat, tady musím jít s hodnocením dolů. Po emotivní stránce se mě tak nedotknul i když oceňuji snahu režisérky přiblížit nám svět v této zemi citlivě, pravdivě a žel i smutně. Svět kolem Koránu je mně hodně vzdálený a tak jsem byla místy až fascinovaná za jakých podmínek a jakým způsobem se tahle kniha může číst. Ach jo, ale já jsem malé, sympatické Wadjde fandila hned od začátku a přála jsem jí, aby se jí její sen splnil. Škoda, že některé postavy nebyly víc prokreslené, například jejích rodičů, abych mohla trochu víc porozumět jejich (jeho) rozhodnutí v závěru. 3,5* (04.01.2014)

Wadjda je sympatická tím, že na rozdíl od mnoha jiných filmů tematizujících nerovné postavení žen (v jakékoli části světa) nevytváří stereotypně vyhrocený obraz boje mezi křehkou feminitou a hovadskou maskulinitou. Problém je identifikován v celkovém nastavení společnosti, v níž je striktní oddělování mužského a ženského světa naturalizováno a do níž se všichni socializují - tudíž i samy ženy principy propastné genderové nerovnosti přijímají a dokonce přispívají k jejich utužování. Děti - ať už dívky nebo chlapci - tvrdému společenskému řádu sice ještě nepřivykly, ale i ony už začínají chápat, že v KSA vede jakákoli cesta za úspěchem jen skrze podřízení se řádu a alespoň formální zbožnost. Nejvýraznějším zosobněním oběti systému je samozřejmě postava ředitelky madrásy - v mládí se podle vlastních slov vzpouzela stejně jako hrdinka Wadjda, nakonec z ní ale vyrostla autoritářská osobnost, která dělá děvčatům problémy kvůli nenošení závojů nebo mluvení v přítomnosti mužů. Wadjdina matka naopak svou společenskou roli v průběhu filmu zpochybňuje a nakonec ji i přehodnocuje. _______________ Nebylo by úplně přesné tvrdit, že je Wadjda filmem didaktickým a že je v ní vše podáváno plakátovým způsobem - Haifaa Al-Mansour se svou výpověď snaží podávat jemně, skrze detaily či náznaky, přesto však povětšinou zůstává v rovině doslovnosti a zdaleka se nepřibližuje vytříbené poetice "dětských" filmů od íránských autorů. Ve srovnání s díly Majida Majidiho (Božské děti) nebo Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) chybí saúdskému snímku ještě jedna podstatná věc - schopnost zprostředkovat dětské vidění světa, v němž zdánlivě všední detaily každodenního života nabývají na významnosti. _______________ První saúdský snímek s mezinárodními ambicemi tak představuje spíše festivalový průměr, jenž zřejmě boduje hlavně u diváků, kteří nejsou seznámeni se společenskými reáliemi Perského zálivu a film je tak pro ně zajímavý hlavně tím, že je poodhaluje (a v horším případě slouží k post-koloniálnímu dojímání se). (26.12.2013)