Oculus

Slyšte o bájné Zemi za zrcadlem, v níž jsou všichni na sebe hodní, všichni spolu souloží a mají se rádi. Tak to pozor! Byla to jen iluze, klam. Zase nám lhali. Jsme obětí klamu a donese nás to do záhuby. Negativní následky prokletého zrcadla už v dětství pocítili sourozenci, Kaylie a Tim, když byli svědky rodinné tragédie, kdy si jejich maminka s tatínkem přestali hrát na doktory a sami by nějakého pracovníka v bílém plášti potřebovali. Ono přece jen není úplně v pohodě, když tatínek přivazuje běsnící maminku, následně se s nepřítomným výrazem a s pistolí v ruce plouží po domě, aby dětičkám řádně domluvil. A sourozenci si tenhle otřesný zážitek přenesli ve vzpomínkách i do své dospělosti, prostřednictvím retrospektiv neustále se prolínajících s přítomností o něj nebude ošizen ani divák, a spolu s ním i to zpropadené zrcadlo, které k nim doputovalo, aby si s nimi vyřídilo účty. Sourozencům to nedá a začnou se zrcadlem experimentovat. Mike Flanagan šel na to strašidelně. Vědom si toho, že působivého hororu docílí, když starožitné impozantní zrcadlo nechá dělat svoji práci, obestře jej tajemstvím a strukturu filmu udělá originálně neproniknutelnou a neodhadnutelnou. Obsadil dobré herce, kteří se svých rolí zhostili sympaticky. Rory Cochrane a Katee Sackhoff jako rodičové jsou už známí. Ne tak Brenton Thwaites a Karen Gillan v rolích sourozeneckého páru, kteří své herecké kariéry rozbíhají. Osobně jsem zvědavý na Karen, která má před sebou pořádnou porci potenciálně zajímavých projektů. Mike Flanagan před tímhle filmem nedisponoval dostatečně zajímavým režijním rukopisem.Teď je ale všechno jinak a může se stát velice osobitým režisérem hororů. Vytrousil nepříjemný film. A to neměl k dispozici scénář, z něhož by sálalo něco sebevědomého a urputně vyhroceného. Jenže pak to všechno kousek po kousku sladil, až z toho vyšel mistrovský kousek, který, budete-li jej sledovat o samotě, přivodí vám kousáníčko nehtíků. Zrcadla si žijí vlastním životem. Dívat se do nich, vidíte, jak na vás zub času hlodá. Rozbít je, jste na sedm let v prdeli. Ale počkat, nepodlehl jsem mýtům a pověrám o zrcadlech nějak moc? Ale kdepak, to si zase jeden šikovný režisér do diváka zajel střepem ze zrcadla, což příjemně bolelo. Au! V tomhle filmu se pojídají střepy. No, to je tedy jídelníček. No jo, zase nám lhali. A kdo že nám to lhal? No přece výrobci zrcadel. Kdepak politici. Pamatujte si, za všechny nepravdy můžou výrobci zrcadel. 90% (11.12.2015)

Pro mě jednoznačný důkaz toho, že aukce jsou jen pro nudné zbohatlíky a maloměšťácké trotly, nehledě na to, že jako správný narcis preferuji zrcadla, ve kterých vidím dokonale a v jasných konturách svůj ušlechtilý profil a ne takovou upatlanou, kýčovitou zrůdnost. Podstatně víc napětí zažiji vždy při příhozech na Aukru, na aukci pro lopaty a děsím se vždy o parník víc, než při sledování téhle nudy, tedy aspoň co se týče první hodiny (želpeytla filmy nejsou dvanáctihodinové, tedy až na výjimky), navíc hororové okamžiky při předávání vydraženého předmětu jsou až ultimátně brutální, mé rozšlapané pouzdro na brýle, jehož jsem byl dvacet vteřin hrdým, novým majitelem, by mohlo vyprávět. Zkrátka, větší psycho zažívají traumatizovaní kurýři, kteří svatému doručují balíky a balíčky... jo, a dobrá tedy, přiznám se, já to zkrátka nepochopil. Kdo je tedy ten Onanus? (05.06.2014)

Zimomriavky - dokonalý barometr děsu, který nelze ošálit. Buď tam jsou, nebo ne a Flanagan ze mě dělal husu docela často.. Dovedně zakomponovaná struktura vyprávění, kdy se četnost flashbacků zintenzivňuje až do splynutí s realitou, hudební podkres zvěstující něco zlověstného (ten hluboký, opakující se tón je geniální), koncentrovaná, plíživá hrůza a na konci žádný okulus, kterým by prosvítalo denní světlo. Holt, jsou druhy zrcadel, u kterých střepy přinášející štěstí nikdy nepřijdou.. Ocultus! (10.06.2014)

Kvůli mimořádné působivosti s radostí odpouštím libovolné chybičky a nedokonalosti - a to hlavně díky tomu, že film velmi chytře vypráví o hrůze výsostně filmovými prostředky. Dramaturg ve mně celou dobu tetelil blahem, jak to bylo poskládané, prostý divák se bál tak, že ani nemohl mít nohy na podlaze, aby po nich náhodou něco nešmátlo, fatalista ocenil, že i u tatínka, i u maminky nakonec zvítězil rodičovský pud nad jakýmkoliv démonem, a fanoušek Möbiovy pásky opět poznal, jaké to je dojít po jiné cestě do stejného místa. Velkým plusem jsou potom okolnosti, za jakých jsem film viděla. (08.06.2014)

,,ZNOVU SE POTKÁVÁME. UŽ MUSÍŠ MÍT HLAD...“ /// Neboj, neschyluje se k hromadný žranici ve fasfoodu. Spíš k malý seanci v baráku u zrcadla… Navnadí to už v povinný úvodní seznamovačce. Minulost se prolíná se současností a takovýhle strašeníčka já můžu. Teplota stoupá (hovno chřipka. V baráku…) … a navíc je tu pár zajímavejch nápadů – nebo spíš vychytávek, než to začne i hezky strašit. Malej (postav pár), ale rozhodně horor z vyšší ligy. Tam já mám třeba The Conjuring nebo (byť lepší) Sinister. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Hledám zrcadlo, který by mně řeklo… vlastně vono ví (a umí) všechno! 2.) Thx za titule ,,malia“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (08.06.2014)