Star Wars: Poslední z Jediů

Než se zas rozjede neplodná na debata "Disney kurví Star Wars", ruku na srdce, i Lucas se často při klíčových rozhodnutích projevoval jako rozený obchodník spíš než oddaný a neposkvrněný autor kosmického díla. Roztomilé plyšáky a galaktické dostihy tím pádem dávám stranou. Pokud někdo vytýkal Abramsovi, že neměl odvahu, těžko může to samé použít proti Rianu Johnsonovi. Ten totiž rozepsal nejkošatější partituru ve třech hlasech, z nichž každý klene trochu jiný oblouk. Máme tu klasickou vesmírnou bitvu, bitvu mezi světlem a temnotou (která zuří uvnitř hrdinů) a také vedlejší "heist" linii, která má oběma dramatickým větvím dodat lehkost. Nejvíc problémů je nakonec s ní, protože jako nakopávač úplně nefachá (spustí se trochu překotně, akce Dubrovnik v něčem evokuje zatěžkané časy Lucasových prequelů, celé to nakopne až excelentní nástup Benicia Del Tora do kánonu). O nějaké kódy a infiltrace tu nejde. Jde tu o Sílu, rodová prokletí, samotu a překvapivé pouto napříč stranami. Film táhne Adam Driver, nejkomplexnější padouch na scéně, kterého si Johnson ještě vymazlil. A samozřejmě Mark Hamill. Sedmička byla sólem pro Sola, osmička je poctou Lukeovi i odvážnou rozpravou o idejích rytířů Jedi. Rian Johnson má oproti Abramsovi šťastnější ruku na ikonické momenty, umí vymalovat plátna, které se fandům SW vyleptají do sítnice. Má i neobyčejným talent pracovat s původními SW jako svatým Písmem, jehož jednotlivým částem dodává nové a překvapivé akcenty. Poslední z Jediů je film utkaný z několika průměrných, celé řady dobrých a několika výjimečných scén a plně zúročuje předchozí výkop směrem k nové generaci hrdinů a příběhů. Kdyby za mnou teď někdo přišel a řekl mi, že jsem právě viděl nejlepší SW od Impéria... nehádal bych se s ním. A počkal si na další projekce. Je totiž sakra co objevovat! P. S. Zároveň jde o nejlepší biopic Slavoje Žižka v této i přihlehlých galaxiích. (13.12.2017)

150 minut stopáže je trochu úmorných a některé části by bylo možno bez větší újmy vypustit, ale nuda naštěstí nehrozí. Zamrzí spíše zkratkovitost, s níž je tu a tam děj posouván kupředu, ale o to ve Hvězdných válkách nikdy nešlo (avšak zároveň proto si je nedokážu čistě fanouškovsky vychutnat, ale to sem nepatří). Osudovost, která ve staré trilogii byla neustále cítit, v sedmičce trochu zklamala a v Rogue One byla směšná, je na několika místech zpátky, a tak musím vyjádřit spokojenost. Není to dokonalé, ale Johnson to zvládl velmi dobře. (27.12.2017)

V dílčích prvcích dobré, až výtečné, v konceptu a ambicích v rámci ságy velmi progresivní, ale jako celek nevyvážené, uspěchané a nedotažené. Jestliže epizoda 5 ukázala, jak má vypadat přeskakování mezi plány a při tom budování jedné zastřešující atmosféry, tak právě v tomhle epizoda 8, která pětku co do stylu a motivů vehementně plundruje, selhává nejvíc. A je to škoda, protože zdejší linie demytizující hrdinství i samotný kánon série v čele s rytíři Jedi mají velkou sílu. Jenže je film nikdy nenechá plně vyznít, protože se musí překotně vrátit k nějaké jiné linii či si vzpomene, že jako disneyácká dojná kráva má rychle odlehčit atmosféru nějakým frkem. K tomu je tu paradoxně řada zbytečných nedotažeností, které vytrhávají z diváckého pohroužení a pobízejí zpochybňování či přímo výsměch, takže spíš než soudržné dílo z filmu dělají skvělou živnou půdu pro parodie a fanfikce (byť i to může být způsob práce s publikem a značkou). Zatímco předchozí Síla se probouzí byla precizně vysoustruženou horskou dráhou, tak Poslední z Jediů je sice větší kolos, ale o to víc při jízdě hází, rachtá a padají z něj šroubky. Paradoxně v předchozím filmu měly mnohem větší prostor nové postavy a lépe se zaryly pod kůži divákům, zatímco osmička, byť v mnohém tyto postavy rozvádí a nechává je kráčet novým vlastním směrem, přesto je nakonec staví do ještě většího stínu ikonických figur série. Přes všechna pozitiva a nové věci osmičky tak nezbývá než vyhlížet devítku, kde by se třeba série už konečně mohla vydat vyloženě novým směrem, když už osmička vybrakovala motivy a ikonické sety pětky a šestky dohromady. (14.12.2017)

Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu. (14.12.2017)