Kdysi byli bojovníky

Tak dlouho jsem tenhle snímek odkládal až jsem na něho zapomněl. Vlastně jsem si ani nepamatoval o čem že to má být. Škoda že jsem ho odkládal tak dlouho, protože tohle byla pecka ( mezi oči ). Brutální, syrový, drsný, šokující drama vypráví příběh takové (ne)normální rodinky. Napříč tomu, že to nemá žádnej extra příběh je to neskutečně napínavý a atmosféra je přímo deprimující. Nemám co bych tomuto filmu vytkl. Mám jen slova chvály. Vše blo tak jak mělo být. Od kamery, přes hudbu až po dechberoucí herecký výkony. Tohle můžu s klidným srdcem doporučit. Moje rada zní. Čím míň o filmu budete vědět tím silnější může být zážitek. Alespoň u mě to tak bylo. (16.05.2020)

Patrně světově nejznámější novozélandský film všech dob (pokud tedy nepočítám mezinárodní koprodukce typu Pána prstenů). Kdysi byli bojovníky - už sám název a minulý čas v něm použitý postihuje realitu absolutně. Strhující sociální drama z prostředí sociálně vyloučených původních obyvatel Nového Zélandu. Země dlouhého bílého mraku se změnila v zemi alkoholu a vykořenění. Velmi syrová výpověď o odvrácené straně úžasné lokace na druhé straně světa. Na tomhle snímku je nejzajímavější možná právě ten fakt, že je jeho výpověď tak vysoce univerzální, neboť problémy sociálně vyloučených Maorů, původních obyvatel ostrovů v Tichomoří, jako by z oka vypadly problémům přistěhovalců v západní Evropě, jakož i problémům našich naturalizovaných Romů. Není jednoznačné cesty ven... (03.03.2011)

Sociální drama, které se v určitém okamžiku vždy trochu odkloní od realistického způsobu zobrazení a divákovi tak sledování naprosto šílených obrazů v životech hlavních hrdinů trochu ulehčí. Je to zvláštní způsob, ale funguje. Dohromady to vytváří zvláštní pocit jinakosti, díky kterému si film určitě zapamatujete a i po delší době ho v hlavě bez problémů oddělíte od ostatních. Já jsem měl to štěstí, že jsem si o obsahu filmu nic nepřečetl, takže zvrat, který po nějaké té úvodní půlhodině nastane, mě silně překvapil a zcela přikoval moji pozornost. Gradace celého toho zmaru navíc funguje na výbornou, takže celá dramaturgická stavba dává svůj jasný smysl a nestalo se mi tak, že bych se někde v polovině filmu začal nudit. Má jediná výtka by tak snad šla k hereckým výkonům. Ty mi občas přišly až moc teatrální, ale právě to naštěstí zachraňuje občasná stylizace (třeba využití hudby a ruchů v násilných scénách) a ten zmíněný pocit jinakosti. Hodně silný film. 8/10 (03.03.2019)

Na tento film jsem už několikrát tady narazil a pokaždý mě překvapilo, jak ho všichni hodnotěj vysoko. Ale vždycky jsem to vypustil z hlavy a na film zapomněl. Včera jsem na film narazil opět, když jsem tak šmíroval po profilu jednoho uživatele, kterej tento film zařadil mezi svý nejoblíbenější. Tentokrát jsem si řek, že se na to už fakt podívám a film jsem si hned stáhnul. Na úvod ještě takovou malou odbočku... Když před pár lety zemřel Pauly Fuemana ze skupiny OMC, objevily se o něm na internetu nejrůznější články. Mimo jiné se tam třeba psalo, jak prožíval bouřlivý mládí na předměstí Aucklandu v jakýsi chudinský čtvrti Otara, která figuruje i v názvu skupiny (OMC = Otara millionaires club). Podle těch článků to vypadalo, že snad vyrůstal někde v Bronxu, tak jsem si řikal, že to je všechno asi dost přehnaný a vycucaný z prstů. Po zhlédnutí tohoto filmu si řikám, že to asi moc daleko od pravdy nebylo. Jinak právě čtvrť Otara je na imdb uvedena mezi lokalitama, kde se natáčelo. Co se filmu týká, tak příběh o tom, jak otec alkoholik terorizuje celou rodinu, nepřináší celkem nic novýho pod sluncem. Ale narozdíl od různejch podobnejch filmů made in USA, tohle působilo opravdu strašně depresivně a beznadějně. Trochu to kazí konec filmu, kde se najednou objeví nějaká ta naděje, která spočívá v síle ducha, návratu k tradicím, atd... Jinak ty maorové mi svym chovánim a způsobem života dost připomínali naše rómský spoluobčany. Celkově bych to viděl tak na 75%. (30.12.2012)

Jednim slovem drsnej film, tak se to dá zhodnotit. Ze skoro každýho kouktu tohohle filmu na vás dýchá neskutečně syrová a drsná atmosféra, že to neni ani možný. Hodně tomu napomáha i výběr herců, kterej je dost podobnej tomu, co předved Mel Gibson u Apocalypta. Tady se moc nehledělo na herecký kvality a známost, ale spíš na vzhled a skutečnou povahu, protože mi přišlo jako kdyby herci hráli skoro sami sebe a to ještě víc podporovalo ten pocit realističnosti a syrovosti. Příběh je taky výbornej, i když je dost jednotvárnej a Temuera Morrison a jeho záchvaty vzteku jsou neuvěřitelně působivý. Neni co vytknout, za 5 (12.10.2007)