Kdysi byli bojovníky

Co mi to jen, do prdele, připomínalo? Ubohé, uzurpované etnikum, které macešská, civilizovaná společnost odmítá zaintegrovat a otevřít mu svou hřejivou náruč sociálních výhod a prosperity, fotr přičmoudlé, agresivní, vypatlané hovado a nefachčenko, co chlastá, hraje automaty a sem tam na každodenních, hlučných večírcích rozkope držku svojí staré, která "pečlivě" pečuje o jejich deset fakanů, tedy vlastně devět, protože Dežo je v pasťáku za čorki autorádií, hodný strýček Horvát jim sem tam po chlastačce vyprcá jejich třináctiletou dceru a všichni společně hrozně nadávají na tu zkurvenou většinu, která s nimi nechce žít ve společné domácnosti a dávat jim, chudákům, štědré podpory. Aha, už vím, Kdysi byli kočovníky! Evidentně i Nový Zéland by uživil zdatného deratizátora! (23.01.2013)

Silně brutální, hnulo mi to žaludkem asi jako film od Larse von Tiera. Zvláštní emocionální vlny v tvrdších a drsnějších scénách prostoupených celým filmem. Maorská problematika je Novo Zélandskou paralelou na nepřizpůsobivé občany. Velice drsné, nicméně skuteční bojovníci vítězí duchem, k čemuž se film po krutých scénách postupně dopracuje. (22.07.2011)

Film, vedle kterého vypadá veškerý děj v Sin Nombre (2009) jako pohádka. Spíš by se to dalo přirovnat k jinému letošnímu karlovarskému filmu, Samson and Delilah (2009), který zase popisuje problémy Austrálců. Ale zatímco ten se zaměřuje jen na strašně úce vymezené téma, toto je film, který bere své téma pěkně zeširoka. V centru dění je jedna maorská rodina, která trpí pod násilnickým otcem a snaží se najít své místo ve světě, který už dávno není jejich, ale není to lehké, když na každém kroku je bída a násilí. Vyústění je stejně tragické, jako nevyhnutelné. A naděje na lepší budoucnost zřejmě neexistuje. (07.09.2009)

Nejsem rasista, neboť lidi rozděluji pouze na ty, kteří mají pro společnost nějaký přínos a ty, kteří na systému bez skrupulí parazitují. Těch druhých je poslední dobou čím dál víc a tak mi vadí, když musím ve filmu sledovat sociální dramata opálených domácností. Proč musím? Protože spolek vážených csfďanů tento snímek zařadil mezi ty TOP a já chci vidět všechny TOP kousky, aby mi něco podstatného neuniklo. Film je však pro mne únikem od všedních starostí a tak mne to, že někdo dokáže natočit syrové drama ze života příliš nevzrušuje. Šel bych s hodnocením ještě níž, ale hodně zachránil nejlepší novozélandský vývozní artikl zvaný haka a taky cholerické výlevy svalouše Jakea stály za to. Jinak je to úplně stejné, jako běžný den na pavlačáku v blízkosti sociálky a tomu asi málokdo dá pět hvězd. (29.07.2013)

Je to prostě pořád stejná písnička. Některá etnika mají nesporně smysl pro rytmus, tanec a hudbu a když mají možnost chlastat a pobírat dávky, je to v podstatě to jediné, čemu se celý život věnují. S tím, že ten chlast by figuroval někde na první příčce. Stejně jako u nás, ani maorský cigoš, jsa denně vožralej (jak zpívá Pepa Vojtek) nejde pro ránu daleko, a byť mu nelze upřít elegatnější zápasnický styl, než když na vás naše utlačovaná menšina vytáhne v hospodě kuchyňák, je to jinak pořád to stejné schema. Čili s ožralcem a vymaštěncem navíc to bude vždy o držku. Snaha o návrat k tradicím rodu je zde sympatická, ale bohužel v realitě již předem odsouzená k záhubě. Film o násilí, beznaději a odporu přijmout vnucená pravidla. Zde víceméně pravidla předurčující ženy jistých etnik k tomu, aby držely pusu a roztáhly nohy, když ožralý patriarcha zavelí a z toho vyplývajícví vnitřní boj s bezmocí, hrdostí a důstojností. (23.01.2013)