Králova zahradnice

Láskyplná kritika či fanúšikovská základňa rozsiahle zastúpenie rozloží na promile hodnotení, ale to ani nesúvisí so skutkovou podstatou A Little Chaos za čo vztýčený palec rezolútne hodným je. Na enormnú škodu veci neslúži ku cti mlátenie prázdnej slamy z dvoch tretín až troch štvrtín a to narobí šarapatu aj medzi najužšou úzkoprofilovou klientelou. Z historického, dramatického a romantického hľadiska si film razí vlastnú, nekonvenčnú cestu a výnimočnosť eskalujú spoločné herecké partitúry dua Winslet/Rickman. Umelecký zážitok dotieňuje hudobný element a rozmer historických reálií. Všetko rapídne okresáva fádna réžia s úplne biedny scenár (vynímajúc spomínané herecké partitúry) , ktorý si navyše nepotykal s precíznosťou (oslovovať francúzskeho kráľa Sir sa rovná diplomatickému zemetraseniu faux pas). (08.05.2015)

Králova zahradnice je melodramatem z červené knihovny tak čistým, že se chvílemi zdá, jako by ani nemohla být myšlena vážně. V době sebeuvědomnělých meta-filmů pracujících s žánrovými prvky jako s dílky lega není snadné uvěřit, že by někdo nabídl film tak žánrově čistý „nezištně“ a s vážnou tváří. V případě Královy zahradnice tomu tak ale nejspíš bude. Mluvíme tu o příběhu s postavami definovanými tak jasně, že jediný krůček k větší doslovnosti by byl obléknout hodné do bílého a zlé do černého šatu. Winsletová ztvárňuje prototyp „absolutně emancipované, ale ne hystericky feministické Ženy“, jež může být svedena pouze mužem, který ji nejdřív dá na vědomí svůj respekt všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby. Schoenaerts „Mistr projektant“ naštěstí takový je, a že jde o dokonalého gentlemana se pozná i podle toho, že jako jediný muž ve Francii nenosí paruku, ale honosí se vlastními krásnými kadeřemi! (17.04.2015)

Překvapení. Čekala jsem plytkou romantickou novelu. Obrazem uchvacující film, dobře jsem se v něm zabydlela. Jako by byly chaos i skálopevná jistota tématem každého záběru, a v jejich zdánlivě nahodilé struktuře a smiřitelně nerozlučné soudržnosti klopýtáme po schodech do nebe, v němž krásné a duch jedno jest: věčné přátelství šťavnaté hlíny, dotyky známých knih, vůně malířských barev a kříd, síla i lehkost smysluplných rozhovorů, které se zabývají čím jiným než všedním dnem, šrámy a skvrny na cihlové kožené zástěře, provlhlé repasované trámy v záhonech, roky opečovávané oblečení nebo nedbalé účesy hodné plně prožitého dne. Obrazově neobvykle vstřícný film. Výjimečný je i tím, že je to film dospělý. Dialogy nad všedními věcmi lidskými jsou prodchnuty zkušeností, která v počátcích bortí jakoukoli možnou proměnu díla v lascivní román z červené knihovny, do níž bez jakýchkoli pochybností stále patří. Podtržením tohoto pozoruhodného rozměru, kvůli kterému si díla skutečně vážím, je oduševnělá, reálná dospělost Kate Winslet, ale i dalších filmových postav a herců. Prostá a hluboká zároveň, samozřejmá i jistá, právě tak jako zkušenost druhé půlky lidského života. Zkušenost člověka, který přijde o dítě, který netrpí iluzemi a mladickým narcismem, zná cenu strachu i vůle, život je pro něj prostředkem i cílem, nepřikrášlenou všedností i darem. Důraz na krásné, nepokryté vrásky Kate Winslet ve filmu (na rozdíl od trailerů) hloubku tohoto prožitku umocňuje – pohled i vrásky jsou svědkem. Svým způsobem je to film o lidství, jaké by mohlo být, kdybychom před ním neutíkali do nereálných, náhradních světů. A jistě také nepochybný zážitek pro každého milovníka zahrady i půdy. Casting je excelentní ve všech, i drobnějších rolích. Pikantním doplnkěm je, že tragicky zesnulou dceru hlavní postavy ztělesňuje skutečná dcera Kate Winslet. (08.07.2015)

Snové, lehce zadumané drama není, jak se zdá, pro každého. Já si naopak v uspěchaném čase adventním tenhle příběh, tekoucí jak lenivá a ospalá Léthé, užil. Úžasná hudba P. Gregsona mi připomněla Michaela Nymana (třeba v Umělcově smlouvě). Volně plynoucí obrazy zahrad a vznikajícího lasturového háje v součinnosti s hudbou působily až magicky. Ano, mnozí předvedli ve svých filmech jinačí vizuální žranice, mně ale tentokrát mírná střídmost, která se vystříhala mlžných oparů a paprsků slunce pronikajících svými prsty skrze ně či laškovně pableskujících na hladinách jezírek, nevadila. Ostatně třeba moment, kdy André rozžíná svíce a lucerny v zahradním koutě Sabine, je kouzelný.Herci nejsou prvoplánově krásní (no a? lepší než kýčovitě líbivé hvězdičky ze seriálů), Rickman není Greenaway (jelikož ten je jen jeden), příběh je předvídatelný (tak už to u historických filmů bývá), a přesto vznikl hezký film. Možná více sentimentální, než romantický, ale bolest a smrt v něm jsou. A dobrý konec? Proč ne, mezi tou spoustou utrpení a zla se občas dobrý konec hodí. (15.12.2018)

Film o zahradní architektce v době Ludvíka XIV. přicházející s revolučním návrhem, trochou psychologie i filosofie a traumatem z minulosti. Jak mám Winsletku ráda, tohle neměla brát. Místo unikátního půvabu vypadala unaveně, což asi vzhledem k postavě i měla, a jak ta uvadající růže, o které zde bude taky řeč, a Alan Rickman to tak možná chtěl a byl spokojen, ale mně se to nelíbilo a už vůbec ne vedle šéfa-kolegy-kamaráda-přítele-milence, který vypadal jak její v lepším případě mladší brácha, takže při milostné scéně jsem radši počítala oka na jehlici. Výprava a kostýmy naopak úžasné. Kéž by to stačilo. (08.10.2015)