Venuše v kožichu

Nic člověka neuklidní víc než poklidná soulož. Herce / dramatika / režiséra / adaptátora Sacher-Masochovy Venuše v kožichu autora zastihne po neuspokojivém konkurzu na představitelku hlavní role před odchodem z divadla zvláštní existence... Polanski ve Venuši spojil dvě vášně - motiv mocenské dynamiky v erotických vztazích a slabost pro adaptaci kvalitních dramat. Tam, kde Hořký měsíc, na který odkazuje neuvěřitelně dobře mumifikovaná Emmanuelle  Seigner nejen závěrečným tanečkem, bylo filmovější, jízlivě komediálnější a těžilo ze skvělé předlohy Pascala Brucknera, je Venuše intelektuálnější, artistnější a nabízí hutnější pohled na věc, která tak může v naprosto čisté formě zaujmout i člověka, kterého mocenské hrátky ve vztazích vůbec nezajímají :-) Též naplnění předpokladu blížícího se jistotě, že Mathieu Amalric MUSÍ v jisté fázi své kariéry ALESPOŇ JEDNOU hrát Romana Polanskiho. (21.07.2023)

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo. (05.02.2015)

Nevím, nakolik je to dílo Polanského a nakolik autora divadelní hry Davida Ivese, ale výsledek je velmi silný. V dnešní kinematograficky opulentní nebo spíš přeplácané době není na škodu vrátit se na chvíli zpátky ke kořenům - jeden muž, jedna žena a pár divadelních dekorací bohatě stačí udržet pozornost na 90 minut. Obzvláště okouzlující je skutečnost, že snad každá druhá replika zazní v oné hře dvakrát, jen v úplně jiné souvislosti. Proto se dá na tento film velmi lehce koukat opakovaně a odkrývání těchto vrstev je snad ještě zajímavější než poněkud odlehlé téma sebeponižování či manipulace. Jen mi není jasné, co myslel autor tím Nováčkem, snad že je to typické rakouské jméno? (05.12.2018)

Čo vyzerá ako konkurz na Venušu sa pomaly mení na konkurz na režiséra. Na veľkú dávku sexuálneho iskrenia stačia dvaja herci, jedno prázdne divadlo a výborne napísané dialógy. Dominancia jedného partnera má nakoniec zvláštnu dohru, možno až veľmi zvláštnu. Keby som bol priaznivcom divadelných predstavení, asi by som pridal aj štvrtú hviezdu. –––– Copak to nevidíte, v ženském objetí nebudete nikdy v bezpečí. U žádné ženy. (24.09.2015)

Na konkurz přijde taškami ověšená a deštěm smáčená herečka. Režisér ji odmítá, protože se zpozdila. Po zoufalém a nedůstojném přesvědčování nakonec ženě blahosklonně povolí předvést, jak umí hrát. A v tu chvíli začne představení jeho života, protože herečka není jednou z těch, které by pro roli udělaly všechno. Ona je především žena. ____ Skvěle obsazená Emmanuelle Seigner (ordinérní, mocná, kouzelná) i Mathieu Amalric (režisér puntičkář měnící se v dychtivého podřízeného) spolu v jednom prostoru předvedou omamující hru, kdy dominantní bohyně pomalu opřádá svého otroka, který zprvu ani netuší, ale později s rozkoší upadá do jejího poddanství. ___ Sexuální napětí téhle hry by se mělo dát konzervovat a rozdávat pacientům s chabým libidem. /17. 2. 15./ (17.02.2015)