Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti

Symbolické rozloučení na sto a jeden způsob. Harald Reinl se nemohl dívat na to, jak jím započatá série končí a rozhodl se dát zlatému a neopakovatelnému období filmových Mayovek ještě jeden kousek. Vždyť poslední dva filmy, které diváci viděli, byly roku 1966 nepříliš povedená Apanači a ostudný Old Firehand. Proto se za kameru musel postavit právě Reinl a stvořil film, který dal divákům všechno, co měli nejradši. V hlavních rolích zbožňovanou dvojici, která se jako v nejlepších filmech velmi efektně tahá z bryndy, oba vtipné sidekicky i hudbu Martina Böttchera. Když pak jako hlavní ženská postava září Karin Dor a jako záporák brojí tradičně krvežíznivý Rik Battaglia, není co dodat. Je to právě Údolí smrti, které je v mých očích kvalitou nejblíže zlaté čtveřici. Ta iluze "řadového" dobrodružství pokrevních bratrů totiž nikdy předtím nebyla takhle blízká a za to můžu připsat zásluhy právě panu režisérovi. Po letech jsem navíc konečně přivykl odlišnému dabingu a naopak na mě působí s ještě větší nostalgií. Sedmdesátiletý Vladimír Ráž snažící se udýchat srdnatého Old Shatterhanda mě zkrátka k zbláznění dojímá. (02.12.2011)

Když u kormidla nestál Harald Reinl, bylo takřka s železnou pravidelností zle. Po úspěších „slavné čtyřky“ chtěl každý trochu toho zlata ukousnout a mayovky vznikaly bohužel jak na běžícím páse. Narychlo splácané, bez podpory alespoň průměrného scénáře a především bez kouzla a náboje těch příběhů, které jsme v dětství mlčky hltali. Reinl přesto ještě jednou naskočil do sedla, a i když chronologicky patří „údolí smrti“ jinam, tak naposledy (před brzkou smrtí) využil služeb Lexe Barkera. Ten coby Old Shatterhand znovu brázdí prérie se svým pokrevním bratrem, aby mohli znovu vyškolit hordu nebezpečných banditů, kteří potřebují pár dobrých rad o právu a spravedlnosti. Vrací se i dobře známý záporák s tváří italského herce Rika Battaglia, osudová kráska Karin Dor, krásné exteriéry i trochu jiná hudba Martina Böttchera. Tenhle souboj dobra a zla samozřejmě zdaleka oné čtyřce nekonkuruje, ale lehká nostalgie tam i tentokrát přeci jen zůstala. PS: Vladimír Ráž zní jinak, ale nakonec to se ctí udýchal. (17.04.2013)

... aneb návrat ke kořenům. Harald Reinl se po letech vrátil, aby natočil vůbec poslední film s náčelníkem Apačů, a zároveň tak trochu uzavřel kruh, protože se jedná v podstatě o remake pokladu. Je pravda, že Vinnetouovi prospěl návrat režiséra (obzvláště po zrůdnostech typu Old Surehand), ale i tak se nejedná o žádný zázrak. Pouze nás může těšit návrat klasické staré gardy. (11.05.2009)

Poté, co osazenstvo mayovek vklouzne do svých rolí, je odsouzeno k prožívání stále stejných dobrodružství. Hrdinové neznají strach. Nemají výčitky svědomí, jelikož jednají vždy správně a vše jim vyjde. Nikdy neváhají a hned přesně ví, jak vyřešit ošemetnou situaci. Žijí ve světě, kde rozpoznání dobrého a zlého je rovné rozpoznání černé od bílé. Nevyhnutelně vždy zlikvidují bandity, zjednají právo a často i napomohou lásce. Jen zřídka jejich dobrodružství vykročí za výše popsané hranice. Poprvé baví novým, zvláštním světem, podruhé lákají k návratu domů, po n-té nudí, po n+prvé nudí víc, po... Slaboučké ***. (12.07.2009)

Zakončení pro mě kultovní série je z dnešního pohledu dost slabé. Samozřejmě, v klukovských letech jsem viděl film jinak, ale s poslední scénou jsem si uvědomil, že klukovský věk se již nevrátí. Během léta 2015 jsem zhlédl téměř všechny filmy s Old Shatterhanden a Vinnetouem a tento mi připadal jako směs všech předchozích - některé scény mi byly povědomé, jako bych je už někdy viděl :-) Jinak ta samá klišé, zvraty, padouchové a hrdinové. Tvůrci se pokusili už i o triky - ty s včelami jsou dnes úsměvné, pyrotechnické naopak pěkné a povedené. Samozřejmě mě potěšila přítomnost všech postav "party" dobrodruhů, občasná nadsázka a stále stejně dobrá hudba. Poslední věta filmu a poslední záběr napravili alespoň trochu jinak nemastný neslaný dojem. (07.08.2015)