Symfonie strachu

O GRAND PIANU je velmi těžké psát a zároveň se vyhnout přívlastkům jako "hitchcockovské" či "depalmovské", které patří mezi žurnalistické floskule. Lze jim ale zpětně vrátit význam ukázáním toho, jak tento španělský thriller kombinuje dvě na sebe navazující poetické tradice. Po vzoru děl mistra napětí těží z cíleného prostorového a časového omezení, jelikož se větší část snímku odehrává v jedné budově a čas syžetu se převážně kryje s časem projekce. Za polovinou ale od nápodoby postupů z děl britského barda přejde k záměrně nadsazené hře s jedním prvkem klíčovým (doslova) pro vyprávění. Kombinace obojího není úplně uspokojivá, v recenzi jsem rozvedl, proč tomu tak je (s přihlédnutím k poetickým tradicím, z nichž neoddiskutovatelně čerpá). (18.02.2014)

Námět na krátkometrážní film zoufale natažený na 90 minut (úvodní titulky - 4 minuty, závěrečné, velmi pomalé titulky - 12 minut (!), dalších 20 minut trvá, než se vůbec začne něco dít). I když jsou ve filmu dobré momenty, herci jsou nevýrazní, tempo uspávací a zápletka působí spíš jako parodie. Hlavní hrdina je tak fenomenální pianista, že zvládne jednou rukou hrát složitou skladbu a druhou rukou SMSkovat. Ze stropu spadne na jeviště tělo a několik stovek diváků a muzikantů uteče ze sálu, jako kdyby hořelo. Na Telefonní budku to nemá ani náhodou. Kritici Variety se teď moc nevytáhli a jsem rád, že jsem to viděl už před Varama a uvolnil jsem si tak místo pro nějaký lepší film. _____Elijah Wood ale hraje na klavír velmi přesvědčivě, zajímalo by mě, zda je to trik. (22.06.2014)

Filmů na styl telefonní budky není mnoho a proto se vždy těším když se objeví nový přírustek. Symfonie není špatný film, má jen ten problém že vyzradí pointu moc brzy a tím pádem napětí klesá. Jinak zábava to stále je. Wood konečně nehraje psychopata a můj neoblíbenec Cusack se tu objeví jen na chvilku takže se dá přežít. (26.01.2019)

Nesporný milovník hudby Damien Chazelle si stejně jako v La La Landu vyhrál s odkazy na filmy jiných tvůrců. Jeho dialogy jsou vtipné, námět chvílemi sice malinko připomíná Sedmý terč, ale scénář má švih. Vše výborně funguje až do chvíle, kdy Tom nechá zpívat svoji ženu. Pak se najednou přesuneme do špatného akčního béčka a koukáme na jedno tupé klišé za druhým. Vše je korunováno neprůstřelným Tomem, který po pádu z mnohametrové výšky mírně kulhá. V každém případě si nyní budu raději dávat pozor na klavíristy, ovládají evidentně různá bojová umění, umí létat a jsou neprůstřelní. Damiene, Damiene, máte takové pointy zapotřebí? No nemáte. Už chápu, proč jste si to nechtěl režírovat sám. (17.09.2020)

Veľmi slabučký trilerík, kde zaujme predovšetkým nápad a pekná hudba. No nič viac. Navyše sa tu dejú rôzne podivnosti, ktoré s realitou nemajú nič spoločné. To už som si radšej mohol pustiť Marvela. Ani psychický tlak záporáka na hlavnú postavu nebol bohviečo, čo prispelo len k priemernej atmosfére. Našťastie je tu nasadené rýchle tempo, takže to zbehlo pomerne rýchlo. Podpriemer. 40/100 (07.10.2020)