Nebraska

Zápletka je nápaditá, vtipná, celkom originálna. Potom si možno začnete hovoriť, že je to zase klasika, že som to videl v americkom nezávislom filme mnohokrát. Tá pohodová atmosféra amerického vidieka, krčmy so štamgastami v šiltovkách, tie isté reči. Ale toto je štýl Alexandra Paynea, takto to on cíti a mňa Nebraska svojou pohodovou atmosférou a ľudskosťou zasiahla. Je to taká dvojsečná zbraň, asi ako u svěrákovskom laskavom humore, že vám to môže pripadať príliš vypočítavé, ale prečo sa sťažovať na film, po ktorom mi ostal taký príjemný pocit. Pozor, ak niekto akože vyhral milión dolárov, tak prichádza na rad aj závisť a lakomstvo, takže Nebraska má aj svoje drápy. Celkovo vzaté je to film o vzťahu otca a syna, ktorý to s ním nemá ľahké, ale rodina je rodina. No možno to takto majú aj u Svěrákovcov. (17.02.2015)

Filmov o autistoch (a ďaleko lepších) je spústa, čiže moc ma neprekvapuje ich obecné zakademizovanie. Nebraska má vtipné momenty, pár slušných hlášok, ale atmosféra je veľmi komorná a hudba podpriemerná. Čo v celistvom kontexte výrazne znižuje jej silu. A tak ako milujem čiernobielu kompozíciu, tak tu mi neprišla moc príjemná. (28.03.2014)

Presne ten typ filmu, na aký mám chuť cez víkend poobede, keď je vonku hnusne a ja si navlečiem svoju deku s rukávmi, ktorú som dostala od kamošov k tridsiatke a verte tomu alebo nie, ide o MEGA vynález :-) Čiernobiela kamera bol pri tomto snímku vynikajúci nápad. Všetky postavy boli skvelo napísané aj zahraté, príbeh zahrial pri srdiečku, a.... ach, ako ja zbožňujem tieto tiahle jazdy nekonečnými cestami Ameriky! 9/10* (06.04.2021)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)

Film, ktorý poľudšťuje socky. Alebo aby som nebol taký krutý...ktorý ukazuje jednoduchých ľudí v tej najčistejšej podobe so všetkými neduhmi, malosťami a závislosťami a snaží sa nám ich priblížiť sympatickým a úsmevným spôsobom. A tým, že to režíruje Alexander Payne, sa to filmu aj darí. Generačný vzťah otca so synom je prvotriedne zobrazený v ich vzájomnej neschopnosti komunikovať. Pričom syn si stále k svojmu starému a senilnému otcovi hľadá cestu. A celá tá road movie okolo absurdnej zápletky sa odvíja veľmi pekne a uveriteľne. A hoci niektoré scény sú podané prvoplánovo ( potlesk v reštaurácií - výsmech v bare) umocňujú vo finále dobrý pocit. Je vtipné vidieť, že veľa vecí sa skrátka nemá ako vyriešiť, pretože ľudia - hlavné tí malomešťania, sa skrátka meniť nemôžu a nebudú. A že jediné čo má zmysel je trošku ľudskosti. Aj na bizarné priania. Dern a Forte sú vo svojich úlohách fantastickí. Poteší aj ústredný hudobný motív a vedľajšia úloha Odenkirka a Squibb. Som veľmi rád, že aj keď si tento raz Payne scenár nenapísal, Nebraska do jeho filmografie skvelo zapadá. (10.12.2023)