Nebraska

Jeden z těch snímků, který se věnuje stáří, což se podle všeho snaží podtrhnout i černobílým provedením. Jiný důvod pro to moc nevidím. I tak je to ale film, který rozhodně zaujme, a to naprosto neskutečnými výkony Bruce Derna a June Squibb, kteří tenhle film táhnou, tedy kromě spojení otce a syna, které je lidské. Není to dokonalá rodina, ale drží při sobě a to se mi hrozně líbí. Taková by měla rodina být. Nemůže být dokonalá, to není možné, ale může být tak dokonalá, jak jen si přejete. (02.03.2014)

Road movie, která překvapivě neukazuje Ameriku jako nádhernou zemi nekonečných možností, ale jako zemi zabydlenou spoustou malých a závistivých lidí plných závisti a necitelnosti, kteří to nikam nedotáhli. Se značným odstupem se líčí komplikované vztahy rodičů a dětí, film člověka netahá do mazlavých emocí, spíše jen konstatuje, promítá příběh, se kterým ať si divák dělá, co uzná za vhodné. Sympatický zážitek, (09.03.2015)

Trochu o stárnutí, trochu o smutnění, trochu o rodině. A vzhledem k houpavému indie duchu vlastně tak trochu o ničem. Herecky je sice Nebraska zvládnutá na jedničku, ale režisérský rukopis Alexandera Payneho se projevuje tím samým, co mě kdysi nepříjemně zaskočilo u Bokovky a dvě oscarové sezóny zpátky zklamalo u Dětí mých. Chvíli se totiž vypráví ničím nepřibarvená story ze života obyčejných lidí, aby se následně začalo klimbat v nadnesené náladě lásek, tužeb či nostalgie. A několikrát dokola. Takové snění a střízlivění asi dokáže leckoho uspokojit, což vlastně docela dobře chápu. Já se ale stejně jako u dvou výše zmíněných případů cítím poněkud ošizený. (21.02.2014)

(1001) Ach, kdyby jen prakticky celou rodinu nehráli herci ze sitcomu Jak jsem poznal vaši matku, hned bych si k nim lépe hledala vztah. I něco v provedení mi brání se napojit. Možná jakási úporná snaha o hyperrealismus, ačkoliv jako divák vím, že se jedná „pouze“ o drama ve světě reflektorů. Taky mi celkem vadila kamera, hlavně v první polovině filmu, jako by snímala úplně všechno, ale nic z toho doopravdy nestálo za vidění: skáče z jednoho mluvícího obličeje na druhý nebo ukazuje, kde zrovna všichni sedí nebo chodí. Žádné informace mezi řádky. Ale jako úplně největší zlo (a to se netýká jen tohoto filmu, ale hodlám se pustit do obecnější kontemplace nad stavem současné kinematografie) bych viděla to, že si filmaři neumí říct méně je více. Dvě hodiny stopáže na takovýhle film je prostě moc. Bylo pro mě vcelku utrpením sledovat první hodinu, rozhodovat se, kterou postavu nesnáším nejvíc a kterým žánrovým směrem se to mělo vydat, abych byla milosrdnější. A potom haleluja, zázrak, jen co jsou matka s otcem a oběma syny pohromadě se najednou bavím a směju některým situacím nahlas. Pořád si myslím, že k tomuto stavu to mohlo dojít mnohem dřív a všichni by byli spokojenější. A taky je klíčové slovo „situacím“, protože jakmile se scénář přestane soustředit na pouhé sdělování informací dialogem a dostane se například k rozdílu mezi tím, jak se postavy chovají a co říkají, nebo nabídne hlubší způsob intimity a reflexe mezi otcem a synem skrz kontext v podobě vybydleného rodného domu, hned film získá úplně jiné grády. Jenže potom se vrátí do městečka a zase kecají nad lahvemi piva a to je tak ubíjející z hlediska obsahu i formy, až mě to skoro doopravdy bolí. Ale nakonec se ukáže, že to je o dobrém srdci, takže všechno moje reptání budiž odpuštěno. –„I just want to leave you something.“ (16.06.2015)

U některých snímků je vám zkrátka dobře, aniž dovedete říct proč, Nebraska je jedním z nich, zvlášť, koho baví staří, protivní bastardi... :-) Proto až přijde rodičům dopis od Reader`s Digest a budou věřit jeho tvrzení, nenechte je jít pro výhru pěšky, vezměte je na poznávací výlet, možná nebude tak marný, jak by se mohlo zdát, třebaže se dozvíte i to, co jste nikdy vědět nechtěli, ale určitě vám i jim bude bude nakonec stejně fajn, jako Woodymu s Davidem na cestě do Lincolnu... (04.03.2014)