V rozpuku

tohle byla mizérie, slaboučký scénář, spousta nudy, opravdu zajímavých nebo silných scén minimum. Pozoruhodné bylo, že ačkoliv to byl film o dospívajících, ve filmu nebyl zaznamenán ani náznak pokusu o humor, vtip nebo slyšet smích. I přes složitý život je realita určitě zcela jiná. Příběh byl mizerně vystavěný, herecké výkony často připomínaly amatéry. Film sází prvoplánově na specifika života v Gruzii a autoři si zjevně myslí, že to stačí. Ale podle mého je to žalostně málo. Měl jsem problém to vůbec vydržet dokoukat (29.04.2014)

Nepríjemne realistické, charakteristicky dokumentačné vyobrazenie následkov a vyrovnávania sa so skutočnosťou v povojnovom Gruzínsku ako sociálny portrét dvoch mladých dievčat. Prvotný záber na frontu na výdaj pečiva a scéna svadby sú kontrastom medzi materialistickým "každý sám za seba" a sklonom k združovaniu sa (mimo iného aj detské pouličné "gangy"). Zaujímavá je kamera a herecké výkony ústrednej dvojice. Raz stačí. 75% (14.06.2014)

Film o dvou dospivajicich holkach v devadesatych letech. Pekna kamera, potesi fotogenicke ulicky Tbilisi a dobre vystihnuta atmosfera nicoty. Dejove me to bohuzel neoslovilo a i pres nekolik silnych scen jsem se pomalu tesil konce. Potesila pisnicka, ktera ve filmu dvakrat zaznela. Ta pri me navsteve Gruzie hrala nekolikrat denne z radia. (21.03.2020)

Reálie Gruzie konce minulého století jsou trochu šokující. Skvělé herecké výkony. Na svatební tanec hlavní hrdinky jen tak dlouho nezapomenu, stejně jako na fronty na chleba. Film mě svojí syrovostí hodně oslovil, zároveň je dospívání dvou dívek natočeno vnímavě a citlivě, ovšem nijak kýčovitě. Pro mě drsný, ale příjemný zážitek. (15.06.2014)

"V rozpuku" (hezčí původní název zní "Dlouhé jasné dny" či tak nějak) nesporně obstojí jakožto chmurná podobizna země rozvrácené válkou a bídou a svědectví o tamní nerovnosti pohlaví ; jako příběh o dospívání a přátelství má své slabiny. Manželsko-režisérská dvojice oslnivého vzhledu Ekvtimišvili a Gross líčí Tbilisi roku 1992 přesvědčivě, do převážně skličujících detailů. (Bohužel si přitom vypomáhá redukcí barev na padesát odstínů šedi s nádechy modré, zelené, pískové a růžové, kteroužto metodu pokládám za prostředek nadužíváním značně omšelý.) Nelze mít tvůrcům za zlé, že zahraničnímu divákovi nijak neusnadňují vhled do situace, ale ve vztahu k postavám si nemuseli udržovat podobný odstup - tím překvapivější, že film čerpá z dětských zážitků scénáristky/režisérky. Nejen děvčata, s nimiž strávíme víc než půldruhé hodiny, ale i dospělí okolo nich si své nitro úzkostlivě střeží. A pokud jde o dějové napětí, místo lidí ho nese na bedrech symbolicky zatížená pistole.     P. S. 2024: Kéž by si tenhle vzkaz nezletilé Gruzínky vzali k srdci všichni chlapi světa! (I když nám, obyvatelům důchodkyně Evropy, jsou bližší jiná témata, třeba  střežení dosažené životní úrovně a takřečené komfortní zóny jedince.) (31.01.2016)