Architektovo břicho

Zdejší obsah nazývá Architektovo břicho rafinovaným dílem a mně nezbývá, než souhlasit. Kdesi po půlhodině jsem si uvědomil, že mě to dost baví sledovat, formální nápady jsou nesmírně zajímavé, prostředí intelektuálních umělců v Římě mně od pohledu poutavé (velké tleskání bijícím zvonům před fontánou je coby parodický odkaz na snoby prostě kultovní :D ), ale že se mě to jaksi hlouběji nedotýká. S plynutím filmu jsem se nicméně stále více dostával do psychologie hlavní postavy architekta Kracklita s notorickou bolestí břicha a čím vše déle trvalo a gradovalo, tím víc jsem začal také pociťovat zvláštní tichou emocionální bolest a současně mě ten film s každou další scénou stále více fascinoval, že po skončení můžu klidně zatleskat stejně vřele (možná jen mírně důstojněji :)) jako Brian Dennehy k závěru na fontáně. :-) Peter Greenaway měl opět svůj film náramně promyšlený po formální i obsahové stránce, jak postupně stále více proniká do psychologie hlavní postavy, jak (opět) propojuje děj s výtvarnou stránkou, která tentokrát vedle hraných parafrází klasických maleb nabízí i spoustu dalších „ornamentů“ v podobě soch, staveb, fotografií nebo ručně psaného písma, jak graduje hlavní téma směřující od fyzické bolesti k psychické proměně, postupně nutného smíření s pomíjivostí svého života a své osobnosti (včetně smíření s již předem nastupující náhradou) a současně přeci jen k vyplnění si alespoň jednoho vytouženého cíle – za což jsem rád, že snímek ani navzdory jistým zvratům nekončí zcela pesimisticky. Pan režisér mě tímto po včera viděném Kuchaři, zloději, jeho ženě a jejího milenci nadchl už podruhé a díky těmto dvěma filmům musím definitivně uznat Greenawaye za dalšího z řádky skutečně osobitých režisérských mistrů, na sledování jejichž další tvorby se nechávám s radostí pozývat... a Brian Dennehy podal s postupnou proměnou své postavy se silným vnitřním bojem rovněž bravurní výkon. [90%] (17.05.2023)

Film svojim či už umeleckým tak i technickým (skvelo využitá kamera a zaujímavé prestrihy na historické rímske pamiatky) spracovaním len robí poctu architektúre a umeniu celkovo. Podľa môjho neodborného názoru je film v mnohom postavený na určitých kontrastoch. Skvelá hudba Wima Mertensa svojim minimalistickým spracovaním krásne kontrastuje so zábermi na majestátnu a veľkolepú rímsku architektúru. (6. komentár k filmu) (31.01.2009)

Zkoukla jsem na doporučení Snorlax a rozhodně nelitovala! Americký, urostlý padesátičtyřletý -zkrátka kus chlapa-architekt se svojí o hodně mladší ženou, přijíždí do Věčného města na několik měsíců, aby zde připravil ve spolupráci italských mecenášů výstavu jednoho nepříliš známého architekta. A protože je od dětství jeho vzorem, plně se do své práce ponoří. Manželka se mírně nudí, a jeho ke všemu začíná občas nepříjemně bolet v břiše..... Film o zaujetí, lásce, posedlosti , ale i depresi. V tom nádherném Římě, v památníku Emanuella, kde se vše chystá, to procházení mezi antickými ruinami, nádherné záběry ze kterých hmatatelně cítíte teplý vánek, zákoutí s révou a kašničkami, tam všude můžete s inteligentním architektem být a přemítat, co s ním bude. Stojí to zato. (08.05.2014)

Tento Greenawayův snímek se asi nejvíc ze všech blíží tomu, co považujeme za "normální" film. Brian Dennehy hraje hypochondrického architekta, kterému se v jeho posedlosti slavným francouzským architektem Ettienne-Louisem Boulléem (1728-1799) pomalu rozpadá pod rukama profesní i milostný život. Pokud se zajímáte o římské památky a kunsthistorii, neváhejte. A při skládání hudby zaskočil za Nymana belgický minimalista Wim Mertens, a to víc než zdařile. (01.03.2006)

Klasické vzdělání (či spíše vzdělání v klasickém umění) z Greenawayových filmů dýchá v každém záběru, jen málokterý filmař by si troufl podat subjektivní příběh o architektovy na pozadí/ skrze analýzu klasické evropské kultury, představované pro většinu lidí (filmového i reálného světa...) architektem zcela neznámým. Autorův smysl pro obrazové analogie a metonymie prostupuje (jako vždy) celý film, zde je vystavěn na základní ose: Boullého architektonický návrh Cénotaphu (1784) je přirovnán ke břichu - břichu jako symbolu poživačnosti, nenasytnosti apod. klasické evropské kultury (děj se odehrává v Římě...) - břicho se stává obsesí pro Kracklita a ten je nucen, i skrze svou vnitřní identifikaci s Boullém, prožít na vlastní kůži dějiny této kultury. A to se vším všudy = intrikami, egoismem, zákeřností, zradou, ale na druhé straně i s vytrvalým bojem za svůj cíl, sebedestruktivním idealismem, snahou o dosáhnutí (nemožné) dokonalosti atp. Boullé se opravdu stává Kracklitem a naopak, 18. století vchází do toho dvacátého. Z kinematografického hlediska nutno vytknout (jak píše Madsbender) symetrickou kompozici záběrů, dokonale evokujících dispozice klasické architektury. (26.01.2015)