Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději… ()
Nestáva sa často, aby bola hlavná postava filmu tou najpasívnejšou postavou filmu vôbec. Pre niekoho, ako napríklad ja, je Oblomov aj najzaujímavejšou postavou. Ale nebol by tak zaujímavý, ak by nebol konfrontovaný so svojim antagonistom Štolzom a nebol zaľúbený do energickej ženy. Michalkov prekvapivo po Nedokončenej piesni adaptuje nie nepodobnú látku o poznanie bližšie divákovi a ten si ani neuvedomí, že to celé trvá značne cez dve hodiny. Ak vás Oblomov nezaujme, tak si aspoň z filmu zoberiete poznanie, že ničnerobenie je to najhoršie, čo môžete v živote robiť. ()
Oblomov patří mezi moje nejoblíbenější zářezy ruského realismu, takže jsem byl na adaptaci samozřejmě zvědavý a nemůžu se ubránit srovnání. Film je velmi poetický, což o Gončarovovi neplatí. Ale to beru jen na okraj, ne jako výtku. Jako výtku beru, že dělá přesně to, čemu se román snažil vyhnout - pro hrdinův stav hledá vnější omluvu, hledá nějaký důvod, čím by ho vykreslil jako nedobrovolného vězně své lenosti. Kdežto v předloze bylo zásadní, že konečná zodpovědnost leží na něm - že má příležitosti se posunout, ale nedokáže to udělat, a že důvody, co ho k tomu vedou, nejsou dost silné, aby byly omluvou... (Kritická část se věnuje společnosti, která mu to umožňuje, přičemž tenhle prvek je ve filmu překvapivě slabý.) Čtu si gudaulinův komentář, že mu chybí hlubší analýza Oblomovova chování, která by ho asi nějak ospravedlnila nebo alespoň vysvětlila jako člověka. Za mě je chyba přesně opačná - film vyvolává dojem, že takové důvody hledá a že existují, i když smysl celého Oblomova spočívá právě v tom, že tomu tak není. To je podle mě úplně zásadní sdělení předlohy a to, že ho Michalkov nahrazuje tradičním pohledem hrdiny, kterého nevratně narušila výchova (dětství Oblomova je v předloze věnován zlomek prostoru oproti filmu a nevtírá se do celého děje jako nucené flashbacky, ale jedna ucelená kapitola), je zásadní posun k horšímu a plytšímu. Plus ten návodný a polopatický voiceover, který sděluje, co rozhodně mělo (a z části i je, takže duplikace) sděleno obrazem... Celkově je Oblomov samozřejěmě dostačující ilustrací románu, ale rozhodně měl na víc jak pro samotnou předlohu, tak v rámci samotné filmovosti. ()
Klasický představitel "zbytečného člověka" se do filmu převádí z ruské literatury obtížně. Vystihnout onu chronickou lenost, neschopnost učinit rozhodnutí a ztrátu motivací k životu s sebou nutně nese nebezpečí rozvláčnosti, opakování se, stereotypu, což filmovému tvaru škodí. Ani zde se tomu autoři úplně neubránili, za což ubírám jednu hvězdu, a to i s vědomím, že si nejsem jistý, jestli se to vůbec dalo udělat líp. ()
Mé první setkání s režijní tvorbou Nikity Michalkova nedopadlo bohužel zrovna dvakrát slavně. Gončarovovu stejnojmennou knižní předlohu jsem nečetl a po zhlédnutí její filmové adaptace po tom už ani netoužím. Dle mého soudu je to v podstatě nudný a zbytečný film, v němž se toho - navzdory relativně dlouhé stopáži - stane až povážlivě málo. Současně je to film, který nedokázal připoutat mou pozornost, a často jsem myšlenkami bloudil při jeho sledování jinde, nedočkavě čekaje, kdy bude té ruské kašírované nudy konečně konec. Ech, tohle nebude můj cup of tea. ()
Reklama