Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Film vypráví o muži jménem Oblomov, který je „nejzbytečnějším člověkem“ jakého si jen dovedete představit. Nic nedělá, celé dny se jenom válí a jí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijede jeho kamarád z dětství, který je Oblomovým pravým opakem - mužem činu. Dá Oblomovi chuť do života a seznámí ho s dívkou, do které se Oblomov později zamiluje. Dívka Oblomova také miluje, přesto však jejich láska zůstává nenaplněna. Oblomov na konci umírá a dívka si bere jeho kamaráda z dětství. Film mne velmi zaujal zobrazením postavy Oblomova i jeho neskutečnou proměnou ze „zbytečného člověka“ v člověka aktivního a radostného. Film si také krásně hraje s prostředím. Nejprve vidíme pouze Oblomovův ošuntělý byt, ze kterého se odmítá hnout, ale později, s tím, jak se mění jeho nálada a přístup k životu, se přesouváme do krásné, svěží přírody, což jen podporuje náš dojem změny, která u Oblomova proběhla. ()
Zcela se ztotožňuji s tím, jak Michalkov přetransformoval vyznění Gončarovova románu (který mám moc rád i v původní podobě), je blízké mému naturelu a pohledu na svět. Dojem mi jen místy sráží občas umělohmotná Artěmjevova hudba (naopak použitý Rachmaninov a Bellini je to nejlepší pro vystižení atmosféry). ()
Oblomov - film, Michalkův dvouhodinový opus servírující na talíři jeden z prototypů zbytečného člověka, měl tu smůlu, že byl viděn divákem, kterýžto k filmům poslední dobou zaujímá chladný vztah, a to ještě takto po ránu hýří onen nevděčný čumil a pošetilý pisálek v jedné osobě eufemismy - možný závěr: ne že by byl Oblomov špatným, průměrným, nicneříkajícím snímkem, omylem Nikitovy produkce, přešlapem, ne to ne, autor komentáře přiznává, čímž si žádá, aby jeho hodnocení nebylo bráno s relevancí, jíž si nezasluhuje, že sledoval nepozorně, povrchně, nebyl s to vstřebávat, nebyl v tom správném rozpoložení, jež je k podobnému filmu nutností; budete se mnou namnoze souhlasit, že obecně vzato je správné rozpoložení nutným předpokladem při sledovaní jakéhokoliv ne-oddechového výtvoru, to jen na okraj, bystřejší si již mohli povšimnout, že mně komentáře slouží i k teoretizování, lacinému, vulgárnímu či nevyspělému, přesto teoretizování. ___ Oblomov - postava, Ilja Iljič, je k sežrání i spráskání, jeho neschopnost konat je mne blízká, rozuměli bychom si, hypotéza, jsme přeci Slované a máme náturu holoubka, jak pravil Herder, bratr bratru, sestra sestře, bratr sestře, sestra bratru - dobrá hospodyňka přes plot pro pírko skočí, ne tak Oblomov, ten se bude válet na sofa a nechá se obsluhovat Zacharem, sluhou, jenž by v poklidu mohl sloužit hradnímu pánu chátrajícího hradu, zapadl by (nejen do kuchyně) - hmm, tak škrtám, spíše bych si rozuměl se Zacharem a úplně nejvíc s Naděždou Krupskou, ehmm, s Olgou Sergejevnou, prala by mne kaťata, kdyby Zacharovi docházel dech, přeci jen už je v letech, k čemu jinému by též byla, čím může posloužit středostavovská dětinsky se chovající Ruska? ___ Český dabing je uchu lahodící, hlavně vypravěč, myslím, že to byl Eduard Cupák, ruku do ohně bych za to však nedal, ale co, já bych ji tam nedal, i kdybych si byl panem Cupákem stoprocentně jist. 55% ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Teď, když jsem viděl film znovu, zaujalo mě v něm zejména téma vlivu rodičovské lásky na utváření osobnosti dětí. Na jedné straně je tu Oblomov, kterému se dostává naprostého přijetí z matčiny strany; je to láska hřejivá a poutající, předznamenávající hrdinovu budoucí pasivitu, lenivost a neschopnost samostatného odpovědného rozhodnutí. Na druhé straně je tu Stolz, v jehož životě je dominantní otcova láska, navenek chladná a odmítavá, vedená touhou po synově osamostatnění. Druhý hrdina se oddává horečné aktivitě - podvědomě se tak snaží naplnit otcův sen a zasloužit si jeho přijetí. ()
Reklama