Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Oblomov patří mezi moje nejoblíbenější zářezy ruského realismu, takže jsem byl na adaptaci samozřejmě zvědavý a nemůžu se ubránit srovnání. Film je velmi poetický, což o Gončarovovi neplatí. Ale to beru jen na okraj, ne jako výtku. Jako výtku beru, že dělá přesně to, čemu se román snažil vyhnout - pro hrdinův stav hledá vnější omluvu, hledá nějaký důvod, čím by ho vykreslil jako nedobrovolného vězně své lenosti. Kdežto v předloze bylo zásadní, že konečná zodpovědnost leží na něm - že má příležitosti se posunout, ale nedokáže to udělat, a že důvody, co ho k tomu vedou, nejsou dost silné, aby byly omluvou... (Kritická část se věnuje společnosti, která mu to umožňuje, přičemž tenhle prvek je ve filmu překvapivě slabý.) Čtu si gudaulinův komentář, že mu chybí hlubší analýza Oblomovova chování, která by ho asi nějak ospravedlnila nebo alespoň vysvětlila jako člověka. Za mě je chyba přesně opačná - film vyvolává dojem, že takové důvody hledá a že existují, i když smysl celého Oblomova spočívá právě v tom, že tomu tak není. To je podle mě úplně zásadní sdělení předlohy a to, že ho Michalkov nahrazuje tradičním pohledem hrdiny, kterého nevratně narušila výchova (dětství Oblomova je v předloze věnován zlomek prostoru oproti filmu a nevtírá se do celého děje jako nucené flashbacky, ale jedna ucelená kapitola), je zásadní posun k horšímu a plytšímu. Plus ten návodný a polopatický voiceover, který sděluje, co rozhodně mělo (a z části i je, takže duplikace) sděleno obrazem... Celkově je Oblomov samozřejěmě dostačující ilustrací románu, ale rozhodně měl na víc jak pro samotnou předlohu, tak v rámci samotné filmovosti. ()
Oblomov - film, Michalkův dvouhodinový opus servírující na talíři jeden z prototypů zbytečného člověka, měl tu smůlu, že byl viděn divákem, kterýžto k filmům poslední dobou zaujímá chladný vztah, a to ještě takto po ránu hýří onen nevděčný čumil a pošetilý pisálek v jedné osobě eufemismy - možný závěr: ne že by byl Oblomov špatným, průměrným, nicneříkajícím snímkem, omylem Nikitovy produkce, přešlapem, ne to ne, autor komentáře přiznává, čímž si žádá, aby jeho hodnocení nebylo bráno s relevancí, jíž si nezasluhuje, že sledoval nepozorně, povrchně, nebyl s to vstřebávat, nebyl v tom správném rozpoložení, jež je k podobnému filmu nutností; budete se mnou namnoze souhlasit, že obecně vzato je správné rozpoložení nutným předpokladem při sledovaní jakéhokoliv ne-oddechového výtvoru, to jen na okraj, bystřejší si již mohli povšimnout, že mně komentáře slouží i k teoretizování, lacinému, vulgárnímu či nevyspělému, přesto teoretizování. ___ Oblomov - postava, Ilja Iljič, je k sežrání i spráskání, jeho neschopnost konat je mne blízká, rozuměli bychom si, hypotéza, jsme přeci Slované a máme náturu holoubka, jak pravil Herder, bratr bratru, sestra sestře, bratr sestře, sestra bratru - dobrá hospodyňka přes plot pro pírko skočí, ne tak Oblomov, ten se bude válet na sofa a nechá se obsluhovat Zacharem, sluhou, jenž by v poklidu mohl sloužit hradnímu pánu chátrajícího hradu, zapadl by (nejen do kuchyně) - hmm, tak škrtám, spíše bych si rozuměl se Zacharem a úplně nejvíc s Naděždou Krupskou, ehmm, s Olgou Sergejevnou, prala by mne kaťata, kdyby Zacharovi docházel dech, přeci jen už je v letech, k čemu jinému by též byla, čím může posloužit středostavovská dětinsky se chovající Ruska? ___ Český dabing je uchu lahodící, hlavně vypravěč, myslím, že to byl Eduard Cupák, ruku do ohně bych za to však nedal, ale co, já bych ji tam nedal, i kdybych si byl panem Cupákem stoprocentně jist. 55% ()
Nádherné rozjímání...oslava života v klasicky precizní režii mistra stínoher a ohromujících scenérií Michalkova. Příjemně komediální, zasněné i krásně filosofující, excelentně sehrané, dvojice Tabakov - Bogatyrjov mistrovská, nicméně noblesní přirozená krása s dokonalým hereckým projevem Jeleny Solověj mne opět uchvátila více. Příběh z vyšší společnosti, přesto plný nádherně prostých lidských figurek (Ivan Alexejevič či Zachar) a jednom malém kudrnatém chlapci, šlechtici rodem, dnes již chlapovi, který si, dle rodinných tradic, rád poleží a neustále plní a zase vylévá sklenici se svou živou vodou. Chce strašně žít, aby vzápětí bezmocně ulehl, neschopen opětovat lásku, chce hrozně milovat, je postižen oblomovštinou. I s dabingem z roku 1988 (mimořádně povedeným) krásný filmový zážitek. ()
Zcela se ztotožňuji s tím, jak Michalkov přetransformoval vyznění Gončarovova románu (který mám moc rád i v původní podobě), je blízké mému naturelu a pohledu na svět. Dojem mi jen místy sráží občas umělohmotná Artěmjevova hudba (naopak použitý Rachmaninov a Bellini je to nejlepší pro vystižení atmosféry). ()
Váham, či nedať tomuto vynikajúcemu filmovému dielu maximum, ale nemôžem. Pasivita a nedôvtipnosť Oblomova ma tak nudila a rozčuľovala, že som mala chuť ním zatriasť aby sa prebudil a žil! Pasivitu chápem, a pripisujem ju výchove bez systému, ale prečo mal také nízke sebavedomie, to je pre mňa záhadou. Ale mužské jednanie je pre ženy dosť často záhadné a nepochopiteľné (platí to aj opačne, samozrejme:-)) Veľmi silné**** ()
Reklama