Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Jeden z mých nejoblíbenějších románů, ale nejen to, i tahle filmová verze mi přijde zcela adekvátní. Nebýt filmu, nešel bych si koupit tu knihu, která byla ještě hlubším zážitkem, přesněji řečeno jiným, neb film má asi větší limity než psaná verze. osobně mě zaráží, proč autor - Gončarov dál nepokračoval v podobných románech, ale pak se věnoval už ne tragikomedii, jak by se řeklo dneska, ale spíše jen dramatu. Oleg Tabakov byl i u nás dosti známý herec, Jelena Solovej, hlavní ženská postava sice není to co bych si představoval na tak obtížnou roly, kterou hlavní hrdinka by měla umět ztvárnit, ale nekazí to tomuhle dílu natolik, aby si toho divák všímal a tudíž ho to rušilo. Slovo "oblomovština" se prý jeden čas používalo pro jistý druh lidí, pro jejich životní styl, ale nevím, kdyby to už někdo za mého mládí vyslovil, tak by většina lidí nevěděla o čem to řečník mluví... A přece i nadále se podobné styly života mezi lidmi vyskytují. Tedy tak jak to bylo dříve, je nyní a bude i v budoucnu. proto stojí za to snažit se pochopit toto dílo. Je o člověku, o tom jaký může i být a jak může svůj život prožít!.... OBLOMOV, jak se dole u dalšího komentátora dovídám není NOVELA, nemá ten rozsah, je to román, ejho rozsah je 468 stran. Novela má obvykle kolem 100 - 150 stran. ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Film vypráví o muži jménem Oblomov, který je „nejzbytečnějším člověkem“ jakého si jen dovedete představit. Nic nedělá, celé dny se jenom válí a jí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijede jeho kamarád z dětství, který je Oblomovým pravým opakem - mužem činu. Dá Oblomovi chuť do života a seznámí ho s dívkou, do které se Oblomov později zamiluje. Dívka Oblomova také miluje, přesto však jejich láska zůstává nenaplněna. Oblomov na konci umírá a dívka si bere jeho kamaráda z dětství. Film mne velmi zaujal zobrazením postavy Oblomova i jeho neskutečnou proměnou ze „zbytečného člověka“ v člověka aktivního a radostného. Film si také krásně hraje s prostředím. Nejprve vidíme pouze Oblomovův ošuntělý byt, ze kterého se odmítá hnout, ale později, s tím, jak se mění jeho nálada a přístup k životu, se přesouváme do krásné, svěží přírody, což jen podporuje náš dojem změny, která u Oblomova proběhla. ()
Teď, když jsem viděl film znovu, zaujalo mě v něm zejména téma vlivu rodičovské lásky na utváření osobnosti dětí. Na jedné straně je tu Oblomov, kterému se dostává naprostého přijetí z matčiny strany; je to láska hřejivá a poutající, předznamenávající hrdinovu budoucí pasivitu, lenivost a neschopnost samostatného odpovědného rozhodnutí. Na druhé straně je tu Stolz, v jehož životě je dominantní otcova láska, navenek chladná a odmítavá, vedená touhou po synově osamostatnění. Druhý hrdina se oddává horečné aktivitě - podvědomě se tak snaží naplnit otcův sen a zasloužit si jeho přijetí. ()
Filmařsky podvratná první půlhodinka s divadelní režií, unylou kamerou, podivným záběrováním i choreografií, která by se dala označit snad až za amatérskou (výjimkou jsou flashbacky), skvěle odráží Oblomovu lenost a neschopnost seberealizace. Příjezdem Štolce začne Michalkov postupně naplňovat očekávání - uplatní rozmáchlejší výpravu, častější střihy, vymizí takřka všechny neduhy. Nesklouzává ale k rutině, i po zbytek filmu je jasně cítit režisérův osobitý rukopis, jež zpevňuje a podpírá zdlouhavou stopáž. A abych nezapomněl, Tabakov byl výborný! ()
Reklama