Pohádkář

Do kin dorazil nový český film. Posledních pár let věta, která příliš velká očekávání a nadšené reakce nevzbuzuje a návštěva kina pak počáteční skepsi spíše potvrzuje, než vyvrací. Dokázal jeden z našich nejlepších současných režisérů Vladimír Michálek nabourat se svým novým filmem Pohádkář tuto skepsi? Vždyť komu jinému, když ne režisérovi takových skvostů samostatné české kinematografie jako jsou snímky Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala nebo Babí léto by se to mělo povést. Jenže to už je pěkných pár let, kdy tyto filmy vznikly a já po zhlédnutí Pohádkáře musím smutně konstatovat, že i na pana Michálka asi dolehla bída české kinematografie posledních let, protože jeho nový film je všechno možné, jen ne povedený. Popsat děj je v tomto případě je celkem složité, je ho zde naprosté minimum, povětšinou se v podstatě nikam neposouvá, nebo plyne opravdu pomalu. Macháček pendluje od Herzigové ke Geislerové a zase zpátky, aniž by bylo pochopitelné, co vede dvě dobře zajištěné třicátnice k tomu, aby takovému ztroskotanci stále odpouštěly, neustále ho živily a vyrovnávaly za něj dluhy. Jestli tohle má být ona „moderní lovestory“, jak zní sebevědomý podtitul na propagačních materiálech, tak asi žiju v nějaké jiné historické dimenzi. Nezdálo se mi, že by byl Mára/Kamil něčím zajímavý nebo v něčem vynikal, aby byl pro ženy tak neodolatelný. Možná, že to měl být sex, ale z těch několika docela sterilních milostných scén bych to opravdu nevyvozoval. Ono obecně se zde příliš nevysvětluje a tvůrci spoléhají často na divákovu fantazii. Jenže ono není příliš kde onu potřebnou inspiraci brát. Během toho všeho sledujeme i jednu ze dvou celkem sympatických postav ve filmu (tou druhou je Márova dcera v podání Anny Linhartové) – policistu Rotha. Ten zpovídá obě Márovy osudové ženy a ony mu vyprávějí svůj příběh, který je ve filmu podán pomocí flashbacků. Ty mi přišly povedené a funkční a jsou jednou z mála věcí, které se mi na filmu líbily. Rothův příběh pomalu splývá s tím, co se děje (respektive dělo) Márovi, až to skoro vypadá, jestli to není nějaké jeho alter-ego. Přiznám se, že jsem nepochopil, proč to tak bylo podáno a co tím scénárista zamýšlel, každopádně tím byla uzemněna jediná jakás takás dějová linka, která tedy vyzněla do ztracena. Téměř nulový děj bohužel nevynahradí ani nějaké inteligentní dialogy. Povětšinou je to jen vata, kdy např. Mára pronáší jednu ze svých rádoby poetických replik, často sklouzávající do trapnosti až nechutnosti. Ne, opravdu nechci ve filmu poslouchat, jak se žena díky syrovému vajíčku naučí polykat, nebo jak si Mára zamlada pořád „leštil bambus“. Co pro mě osobně neuvěřitelným způsobem sráží film dolů, je naprosto nechutně explicitní product placement, a to zejména v případě společnosti Mastercard. Dokážu částečně pochopit, když záběrem projede auto nebo na stole v záběru telefon určité značky. Ale aby ve filmu bylo několik střihů a detailních záběrů na platbu kartou či telefonem na platebním terminálu, tak to ať se na mě tvůrci a sponzoři nezlobí, ale to je opravdu prvotřídní hnus. To patří jedině do reklam a ne do filmu. Tak abych to vše shrnul, pozitiv je na Pohádkáři opravdu málo, kromě hereckých výkonů Geislerové a Linhartové to je docela slušná režie, zejména celkem podařené flashbacky, ve kterých se pozorný divák neztrácí. Ale jak vyplývá z výše napsaného, negativa bohužel výrazně převažují. Scénář je opravdu prachbídný, film nemá žádné logické ani nelogické vyústění, je v podstatě nepochopitelný v tom špatném slova smyslu. Eva Herzigová sice dobře vypadá, ale herecky to už zdaleka tak slavné není. Zejména ve scéně, kdy se rozčílí, jsou jasně vidět její limity. No a ten product placement, to je prostě mor… Nechci úplně odrazovat diváky od zhlédnutí, je možné, že je moje chyba, že jsem nepochopil příběh, pointu, případně nějaké poselství (i když si to nemyslím). Ale za sebe říkám, že se jedná o další naprosto zbytečný český film úplně o ničem, který se tváří chytře a důležitě, ale přitom je neuvěřitelně prázdný. (kino Cinestar) (06.11.2014) (méně) (více)