Zloději kol

Antonio dostane práci jako lepič plakátů, ale nutně k ní potřebuje kolo, jak vyžaduje zaměstnavatel. Hned první den je mu ukradeno. Zoufalý Antonio hledá kolo druhý den se svým malým synem Brunem. A to je vlastně celý příběh. Na první pohled velmi prostý, ale když sledujete film, vidíte zoufalého člověka, který je v hrozné situaci, neboť o práci je nouze a on potřebuje zpět své kolo, aby uživil rodinu. Závěr je dosti emotivní, ale ne nějak křiklavě, aby za každou cenu vyloudil z diváka slzu. Pro mě jednoznačně nejlepší neorealistický film, jaký jsem zatím viděl. (02.11.2006)

Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)

Vittorio De Sica nás zavádí do poválečné Itálie, kde se dře bída s nouzí. Lidé jsou na tom velmi špatně a nepohrdnou žádnou z nabízených prací. Film mi trochu připomíná o víc než půlstoletí mladí Božské děti. Tam jsou dětské botičky pro malého chlapce alfou a omegou života. Zde se jedná o kolo, pro které by hrdina filmu snad i zabil, neboť jen díky němu má práci. Každý se živí jak umí; je zde vědma, která říká lidem nesmysly, jim ale v tíživé situaci nic jiného nezbývá, než si jít pro radu, ze které nebudou moudří. Italský neorealismus ve své nejčistší podobě. Z osudu zobrazovaných lidí můžeme mít leda tak depresi. A jak už to tak chodí, zloděj se zdálky směje, zatímco poctivka dostane na hubu. Báječně natočeno! (10.05.2009)

Vskutku banální zápletka, která se postupně mění pro hlavní hrdiny nepříjemnou a pro diváky příjemnou procházku po Římě. Italský neorealismus asi nikdy nebude můj šálek kávy, ale Zloději kol mají jednoznačně největší sílu v jednoduchosti a díky tomu jsou pro mě přístupnější než většina ostatních italských filmů této doby. 7/10 (10.05.2013)

Jeden z nejvýraznějších reprezentatnů italské poválečné tvorby neztrácí nic ze své působivosti ani po půl století. Vypovídá o životě v poválečném Římě více než leckterý dokumentární materiál a to proto, že zachycuje morální hodnoty své doby. Je zde patrný levicový avšak zároveň nikoliv komunistický podtext. I přes to, že třou bídu, nevěnují revolucionářským agitátorům pozornost. Tím, se film odlišuje od soudobých děl a od politického klimatu poválečbých let. A také se mi líbí poselství, že na zločin musíš být gauner, dobrák se vždycky spálí. To platí i dnes. (25.09.2007)