Zázrak v Miláně

Pravá nefalšovaná italská ptákovina. Není to do té Itálie sice daleko, ale civilizační rozdíl mezi námi bude vcelku veliký. WTF index je vysoký, ale když se tomu začnete smát, nechá se to vcelku dobře dokoukat. Režisér chtěl zdůraznit známou biblickou citaci: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské....70% (15.01.2016)

Neskutečně naivní a pitomoučké. Toto se chová jednu chvíli jako geniální pedagog, ale za pár minut už jedná jako neskutečný blbec. První čtvrthodina filmu je zábavná, ale pak přijde přihlouplá didaktická výchova a oslava chudých. Najdeme tu typický pohled levicového kavárenského umělce na dělníky: stačí je naučit, že pět krát pět je dvacet pět, a pak jen sledovat, jak se z těch dětinských dospělých stává vůdčí síla země. Sorry, Vittorio, co se píše v Orwellově 1984 o prolétech? Jenže taková byla doba -a odsoudit Sicu za tento film by znamenalo odsoudit i Wericha s Voskovcem, Vítězslava Nezvala a další a další. Proletariát - opium levicových umělců. (30.04.2009)

Sica na rozhraní-rozcestí filmových věků. To je asi nejvýstižnější charakteristika pozoruhodného díla, ve kterém se prolínají mýtické prvky v reflexi novodobého "chuďáčka božího" s realitou válkou vyčerpané a rozvrácené Itálie. S lety, která jsou dnes možná zapomenutější než válečné události a vřavy minulého století, i krize třicátých let. Kruté detaily těžkého poválečného období jsou vnímány zrakem a rozumem naivního a dobrého mladíka, který nemá tušení o skutečnosti světa, v němž se pohybuje. Neudržitelnost situace pro ty "dole", žebráky, strádající, bezbranné se zvrací návratem k mýtickým prvkům, které film uvozují. Závěrečný let na košťatech, "bílý" kontrapunkt čarodějnického poslání, jehož je toto pomyslné letadlo symbolem, provázené zpěvem písně připomínající Ježkovy písně a melodie z filmů Osvobozených třicátátých let, je patrně nejradikálnějším gestem Sicy nejen režiséra, ale i člověka a občana. Pokud se nepletu, objevuje se tu řada neherců, dalšího průvodního jevu neorealistické školy. Do nebes ale nevzlétají jen uhnětení a ponížení. S nimi se tam vznáší i okouzlený divák, jemuž se právě dostalo nevšedního zážitku. Zážitku, na který se nezapomíná ani po takřka šedesáti letech, která uplynula od premiéry tohoto zralého Sicova filmu. (17.09.2007)

Že Vittorio De Sica umí točil skvělá sociální drama vím už hodně dlouho. Tady jsem koukala s otevřenou pusou, že si umí střihnout i skvělou sociální komedii, která vůbec nezastrárla. Ano, automibily jsou staré, koňské povozy už tak často nejezdí, nosí je jiné oblečení, jenom ta lidská chamtivost a byrokracie ... na té se prostě dočista nic nezměnilo. Přes veškerou vážnost jde o pohodově laděný film, který vysloveně potěší. (10.01.2017)

Nie je neorealizmus ako neorealizmus. Spočiatku vyzerá Zázrak v Miláne ako Bunuelovi Los Olvidados, aby sa v druhej polovici neuveriteľným spôsobom rozbehli a stali sa veľmi dojímavou bláznivou komédiou so sociálnym apelom. Na Talianoch sa mi páči, že ak by boli aj v tých najväčších sračkách, tak všetko dokážu brať s akýmsi životným entusiazmom, ktorý je mnohým národom, vrátane toho nášho, vzdialený. Bez toho, aby sa z filmu nejakým falošným spôsobom vytratila tragika, pretože tá tam stále zostáva. Aj preto tento film vyzerá tak, ako vyzerá. Nakrútil ho totiž Talian a hrajú tam Taliani. A názov klame, nie je to "Zázrak v Miláne", ale "Jeden zázrak za druhým v Miláne". (03.01.2017)