Sciuscià
Deti ulice
Shoeshine
Režie:
Vittorio De SicaScénář:
Cesare ZavattiniKamera:
Anchise BrizziHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Franco Interlenghi, Rinaldo Smordoni, Claudio Ermelli, Emilio Cigoli, Gino Saltamerenda, Peppino SpadaroObsahy(1)
Italsky film vynikajícího režiséra Vittoria de Sicy, odehrávající se v Itálii krátce poté, co se zemí přehnala druhá světová válka, zachycuje návrat Italie k mírovému životu. Z filmu je jasně patrné, že ke skutečnému míru má země ještě hodně daleko. To není mír, to jsou dozvuky války a poraženého italského fašismu, jejichž palčivým problémem se stal osud tisíců bezprizorných italských dětí, jejichž rodiče jsou buď mrtvi, nebo mají tolik vlastních starostí, zejména existenčních, že jim nezbývá čas na dozor nad dětmi, tím méně na jejich výchovu. Tyto "děti ulice", odkázané samy na sebe, jsou bídou a hladem donuceny provozovat nejrůznější zaměstnáni, často hraničící se zločinem. Od čištění bot vojákům okupačních armád je jen krok k žebrotě, ke krádeži, k prodeji kradeného zboží, k podvodům a loupežím se zbrani v ruce. Vzorem a pobídkou nezletilým provinilcům jsou namnoze zločiny fašismem a válkou morálně narušených dospělých lidí. (FILMOVÝ PŘEHLED 11 / 1954) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
Jedná se o krásný typický film z období italského neorealismu. Velmi pozitivně hodnotím výkon obou hlavních dětských (ne)herců a vlastně vůbec všech představitelů, kteří svou poválečnou bídu ani nemuseli předstírat. Zůstanu-li u osobních pocitů, tak největší dojem na mě film udělal právě díky své realističnosti. Žádné šťastné konce, žádné naděje, žádná pozitivní poselství. De Sicovi se na základě těchto postupů podařilo vytvořit jedinečnou atmosféru poválečné Itálie plné žebráků, zlodějů, nezaměstananých a kšeftařů s americkým zbožím. Tím činí film jedinečným a dílo ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztráci nic ze své poutavosti. ()
Italská poválečná kinematografie, stavějící na základech realistického filmového umění, proslavila na celém světě několik tvůrců nové generace, kteří vycházejí ze současné sociální italské problematiky a snaží se přiblížit divákům současný život italského lidu. Na jednom z předních míst v řadě těchto umělců stojí režisér Vittorio de Sica, důsledně uplatňující svůj hluboký smysl pro sociální spravedlnost. Jeho vynikající filmové dílo „Děti ulice" (v originále „Sciuscíá) je dramatickou obžalobou buržoasní společnosti a její t. zv. civilisace. Je obžalobou sociálních poměrů v Italii vyvolaných fašismem a druhou světovou válkou, které nesou odpovědnost za morální zkázu budoucí generace. Divák dobře pozná, že praví zločinci, kteří ve filmu vystupují nejsou děti za zločince označované, nýbrž dospělí, kteří dopustili fašismus a válku, kteří místo výchovy dětí jich využívají k zločinům a ženou je tak do náruče pseudospravedlnosti, která nepochopením psychologie mladistvých provinilců a „výchovou" ve smyslu fašistického drillu je zatlačuje stále hlouběji do propasti zločinu. — Film „Děti ulice" si stejně jako pozdější dílo režiséra de Sicy „Zloději kol" vynutil přes bouřlivý odpor italských měšťáckých kruhů úctu a uznání všech pokrokových diváků doma i za hranicemi a zařadil se tak mezi nejvýznamnější díla poválečné světové kinematografie. Filmový přehled 11/1954 ()
Zaujímavý film, ktorý ale nemôžem vnímať inak ako len De Sicov zácvik pred geniálnymi Zlodejmi bicyklov. Deti ulice, Sciuscià alebo Shoeshiners sú ešte príliš holým, menej vyzrelým produktom neorealizmu, ktorý podľa mňa tiež nie je dotiahnutý k sto percentám, ako je to u bicyklistov. Nebudeme sa tu baviť o realističnosti alebo autenticite snímku - vyobrazeniu povojnového Talianska sa nedá neuveriť. Ale miesto záberov 1, 2, 3 a A, B, C mi tu ako keby chýbali obrazy, ktoré by išli ešte viac do hĺbky postáv tým, že ich ukážu z iného uhla niekde mimo tej naratívnej linky. A tu sa človeku musí vybaviť scéna lejaku zo spomenutého Ladri di Bicciclette. Deti ulice sú ale stále nepochybne dobrým filmom, ktorý stojí za to si pozrieť. U mňa však stačilo raz. ()
Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice. ()
Ďalší silný neorealistický filmík Vittoria De Sicu rozpráva príbeh dvoch priateľov, ktorých rozdelí pobyt v polepšovni. V snímke sa konfrontuje povojnová ignorancia dospelých voči neskazenej zasnenosti detského sveta. Realisticky pôsobivé expresívne dielko s jednoduchým príbehom, ktorý je ale pútavo rozprávaný a vykazuje typické prvky neorealizmu - (sociálna kritika tentokrát spojená s otázkou starostlivosti o deti). Film býva v rámci neorealizmu považovaný aj za jeden z najpesimistickejších, ale aj najsilnejších a režisérovi sa podarilo ma vtiahnuť hneď od úvodu do sveta snov a krutej reality Pascala a Giuseppeho. ()
Reklama