Topení po číslech

Peter Greenaway nebude úplně režisér pro mě. Má ve svém filmu děj, má v něm i myšlenky a celou dobu zde o něco jde, ale to pojetí mi prostě nesedlo. Uznávám ale skutečnost, že se nesnaží záběry zbytečně přikrášlovat a ukazuje to, co se ukázat nesmí, ale mělo by, má to v tom filmu svůj význam tím, že je to přirozené. (06.02.2016)

Jedna z mnoha podivností od slavného obrazového architekta a intelektuálního gymnasty Petera Greenawaye (nedivím se, že se to všichni bojí komentovat). V pitoreskním příběhu o ženách topících své neschopné manžely najdeme všechny tradiční greenawayovské motivy jako hezké výtvarné řešení dekorací, úmyslně nepřirozeně pronášené repliky, nahá mužská i ženská těla, bizarní cynický humor a krásnou Nymanovu hudbu. Navíc se při sledování filmu naučíte hrát mnoho zábavných společenských her, které si pak můžete zahrát se svými přáteli (namátkou: "Hra na ovce a příliv", "Velká smrtící hra", "Katův kriket" nebo "Hra na oběšení", jejíž vítěz je zároveň poražený a výrok rozhodčího je vždy konečný.......). A milovníci hry "Kde je Waldo?" mohou při sledování filmu hrát hru "Hledej čísla od 1 do 100!" (17.02.2005)

…jak popsat, když je dílo mistrovsky vytvořené, ale chybí mu smysl. Ethos detektivky Agathy Christie mi bohužel pro takovou nádheru nestačil. V Drowning by numbers přitom lze najít mnoho nosných a tíživých motivů postmoderní civilizace – závislost na následnostech a řadách čísel (čas?), všudypřítomné odměňování sexu, či sex jako odměna, feminismus jako fakt i jako nepříjemné vydírání. K tomu připočtěte greenawayoviny jako například obskurní (ostrovní) nonsens „humor“ (bolí z něho čelist), systematičnost v těch nejnemožnějších, úžasňácko/konceptuálno/quasi-humorno/zdlouhavých situacích, zápletkách, pravidlech; ploché charaktery postav-principů (jsou jak karty v Alence v kraji divů), povinný a na odiv vystavený cynismus (když to v jiných jeho dílech funguje, je jeho ekvivalentem „demaskování falešné morálky“), exekutivní vyústění příběhu anebo překrásně vymyšlenou formu celku – s motivy je nakládáno volně, napříč lineární časovou osou, po vzoru variační práce v hudbě. Na straně pozitiv tohoto filmu stojí také již po tolikáté neuvěřitelná (noční!) kamera Sachy Viernyho (i tady už viděno – manýrismus až za hrob, ale nevadil), na straně negativ stojí také stokrát sebou-vykradený Michael Nyman s otravným minimalismem (prodávají se zde znovu celé kusy z jiných Greenawayů). Když jsem si to vše sečetl a odečetl, začal mne příběh i zpracování přibližně ve třech čtvrtinách neskutečně prudit – něco tak přefinancovaného, samolibého (kolonialistická spokojenost se sebou samým) a něco ve výsledku tak ZBYTEČNÉHO jsem od tvůrce ZOO, Kuchaře, zloděje… anebo Dítěte z Maconu nezkousl. Velké zklamání. Slabé **. (08.11.2010)

ocenenia : MFF Cannes 1988 - Najväčší umelecký prínos ◘◘◘◘ popravde, film ma úplne zmiatol a neviem čo si o ňom myslieť.... samozrejme, výtvarná stránka je opäť barokovo bohatá, zároveň však presná a prísne usporiadaná, dokonalá, veď ako inak u Greenawaya... ale obávam sa že to ja tak jediné, čo dokážem na tomto bizarnom a "enigmovsky" zakódovanom filme objektívne posúdiť. Dejová a významová spletitosť je tvrdý oriešok aj pre väčších odborníkov ako ja (si myslím :) ... ale takmer určite je v tom zakódované niečo z feminizmu-antifeminizmu, niečo z túžby žien po slobodných ("hravých") mužoch, no väčšinou to končí tak, že práve muži sa stávajú hračkami v rukách žien, ktoré si ich podmania.... stratou slobody a voľnosti však muži strácajú aj príťažlivosť, ženám začnú prekážať, nudiť ich.... + nevera, nezáujem, neschopnosť sú tri smrtelné hry, ktoré sa žiadnemu mužovi so ženami neopláca hrať.... ale na intelekt a symboliku Greenawaya som prikrátky, takže je vysoko pravdepodobné, že tieto moje výplody nemajú s filmom nič spoločné.... a možno práve moja priam účtovnícka snaha mať všetko spočítané, zatriedené, a označené (čiže objasnené) je to, čomu sa Greenaway urputne bráni a čo odmieta (26.08.2011)

Zařazení do komedie jsem si v hlavičce již předem všiml, ale skoro bych nevěřil, že by jí Peter Greenaway dokázal takto reálně natočit... a ono jo, což mě těší! Máme zde zábavný černohumorný příběh z anglické buržoazie, kde ženy získavají převahu tím, že začnou odstraňovat veškeré muže kolem sebe, nejčastěji decentním utopením. Stylově jde o silně absurdní hříčku, která mnoha divákům nemusí sednout už jen proto, že samotný děj je v mnoha scénách upozaďován důrazem na estetický účinek jednotlivých scén, elegantní obrazovou poezií, celkovou atmosférou a rovněž se tu objevují nejrůznější prasácky úchylné momenty, které má Greenaway v oblibě, ale zde je podává nečekaně umírněným, někdy až roztomile vtipným způsobem... těžce jsem překusoval akorát otřesný krvavý čin s nůžkama, ač přidaný nadhled ze strany dětské (klukovské) postavy mě na Topení po číslech rovněž bavil. Michael Nymam coby skladatel opět boduje výtečným podkresem, byť oproti opulentnosti tónů z Kuchaře, zloděje... se tady více blíží hravosti ze Zázrakem uzdraveného. Co jsem ještě nezmínil, tak určitě originální nápad s umístňováním čísel 1 – 100, kdežto film vedle příběhu, humoru a vytříbené stylizace zároveň nabízí další devizi pro diváka v podobě hry na hledání a nacházení čísel, které se tu objevují v mnoha záběrech, předmětech, ale i dialozích! Jen mě mrzí, že jsem tento záměr plně odhalil až ve chvíli, kdy jsme se blížili k padesátce, ale zato si pak hodně užíval nápaditost i v této rovině, před samotným koncem přetavenou i do práci s napětím (po příjezdu aut č. 97 a 98 očekáváme i 99, ale další auto nemá žádné číslo!), ba i skrytými vtípky (místo posunu k posledním dvěma číslům se film v nejlepším protáhne i nečekaným příchodem „starých známých“ běžců č. 70 a 71!) a se skvělým koncem... jak jinak zakončit odpočítávání, než řádným ohňostrojem? :-) [80%] (07.09.2024)