Jako nikdy

Áno, môžeme sa radovať, že to nie je také prvoplánové a tézovité ako napríklad posledné Hřebejkové filmy, môžeme sa radovať, že existujú českí herci, čo sa neboja ukázať aj vrásky a svoje zhuntované telo, a že je to po dlhšej dobe český film, pri ktorom sa vám nechce utiecť po štvrtine z kina, ale na druhú stranu treba povedať, že je to iba elegantne natočený midcultík, také poslabšie Šepoty a výkriky a vlastne jasný signál, že Tyc nikdy nevyrastie zo svojej detinskej lásky k tomu typu autorského filmy, aký už nemá najmenší zmysel nakrúcať. Nechýba úzkostlivá sláková muzička, ani klišé o vzťahovom odcudzení alebo motivácie potratom. Kto chce vidieť skutočne brilantný film o zomieraní, nech si pozrie Dresenovú Konečnú uprostred cesty. (13.11.2013)

Tomáš: "Tohle nejde, přece tady nemůžete sedět a jíst nějaký brambory." Jaruna: "Zapečený." Karla: "Můžeme." Tomáš: "Hele, musíme něco udělat. Nějakej rituál. Zazvonit na zvon... Nebo aspoň pořádnej oheň..." Karla: "Je mokrý dřevo. Podal bys mi kečup?" Tomáš: "No ne, nepodal." Ak mi chcete tvrdiť, že toto na papieri fungovalo, nepíšte! Tiež vám budú musieť film zachraňovať herci... A treba to? Treba? (23.02.2014)

Fungující atmosféra pozdního léta kombinovaná se zmírajícím Schmitzerem? Kdo by to byl řekl, že to dokáže být tak zábavné (pozor, nezaměňovat slovo "zábavné" za "vtipné"), hlavní díl má na tom excelentní výkon samotného čekatele na Smrtě, ale i překvapivě dobré Petry Špalkové, která krom velmi dobrého hraní zapadá do své role snad vším jako do sebe zapadají důkazy v teoriích Hercula Poirota. Dokonalý tenhle film není, trochu u něj zamrzí nedotaženost snad žádné linie do nějakého jasně definovatelného konce (ha, že bys to byl ty, ty tajemný arte?) a mrzká gradace před očekávaným, pořád je to ale sakra dobře odvedená práce na všech frontách (třeba hudba je jedna z nejlepších z českých v posledních letech). (20.02.2014)

Film Jako nikdy předchází pověst regulérní analýzy tématu smrti a umírání. Holý fakt, že Češi se zmíněnému jevu vyhýbají jako čert kříži, by mohl film katapultovat do středu diváckého zájmu - jsme přeci jen učedlníky Spalovače mrtvol, který neopakovatelným sarkasmem propojil maloměšťáckou idylku s pěkně rozpáleným krematoriem. V případě Jako jindy se ale kmotra zubatá musí spokojit s druhými houslemi: film je spíše o tom, co se stane, když se samorostlému estétovi odehraje před očima (resp. před postelí) celý život. Naštěstí ale je na co koukat. Filmu opravdu chybí odvaha zakousnout se do tématu pořádně hluboko (jako to udělal třeba Haneke ve své Lásce, nebo ještě lépe Nichols ve Vtipu), nebo naopak se satirickým nadhledem (Invaze barbarů). Hodně energie se vkládá do vedlejších motivů, prostor je na utvoření potřebné baladické nálady přelidněn a rušen vedlejšími tématy. Klíčové téma se postupně samo dohledává ve střetu a souznění dvou typů milenek, velmi připomínajících rousseaovský milostný trojúhelník tvořený jednak ženou schopnou sdílet uměleckou a filosofickou reflexi díla, jednak ale i ženou, která tohoto schopna není a miluje "od přírody". Jak P. Špalková, tak T. Medvecká podávají v tomto partu skvělé výkony, typizují dvě tváře ženské lásky a dva archetypy ženy vůbec. Jiří Schmitzer v tomto filmu definitivně prokázal, že je herec evropského formátu. Svůj doušek filosofické nadstavby, který svému umírání podle docela skoupého scénáře měl dát, odevzdal svrchovaně - v jeho podání se divákovi vybaví, že jednou z cest k uskutečnění sebe sama a dovršení existence může být (vedle náboženství a meditace, jak pravil Schopenhauer) i očistné umění. Vangoghovským variacím postupujícího šílení, jak je herec podává, mohl být dán větší prostor. Suma sumárum: velmi dobrý film, spolu s Collete mana nebeská padající v předvečer Kameňáku 4 na palice národa českého. (20.01.2015)

Pro mne jedno z nejzajímavějších překvapení.... předchozí hodnotitelé tady kritizují hlavně rozvleklost filmu a nedokončenost určitých "nakousnutých" témat, ale právě o tomhle si myslím, že o tomhle to celé je. Simuluje spíš výsek života (a smrti) několika postav a v tom je jeho zajímavost. Vždyť kolik z nás zažije příběh "jako s filmu", rozdělený pečlivým scénářem na expozici, zápletku, katarzi, rozuzlení a závěr, nebo jak se všechny ty peripetie jmenují. Většina úseků našich životů se spíš podobá nedořečeným útržkům, změti zajímavých začátků, po nichž většinou nepřijde pokračování a dotyční vám sejde z očí a po čase z mysli (a už se nikdy nedozvíte, jak dopadli) a někdy se zas napojíte na chvíli doprostřed rozehrané hry a vztahů jiných lidí a ta chvíle vás může ovlivnit - nebo taky ne... Dámy Medvecká a Špalková a pánové Schmitzer a Němec mi prostě přišli svým chováním (i slovníkem!) jako moji obyčejní sousedé, kterým jsem naprosto rozumněla jejich snahu postavit se tomu, co jim život nadělil. Aneb, jak by řekl Kurt Vonngtut: HAJ HOU! (30.07.2016)