Jako nikdy

Vladimír (Jiří Schmitzer) zostarol, plný zlosti a pocitu krivdy leží na lôžku a očakáva blízku smrť. Zákerná rakovina napriek poctivému užívaniu liekov neustupuje. Koniec je nezvrátiteľný, otázkou je len, v ktorom momente príde. Môže sa ľudská duša prostredníctvom zmeny k lepšiemu tesne pred odchodom z pozemského sveta očistiť? Viac tu: http://www.moviesite.sk/recenzie/kino/105-sila-interpretacie-ako-nikdy-2013 (05.11.2013)

Není těžké umírat. Těžké je... a taky natočit o umírání film. Je zvláštní, jak tenhle po všech stránkách depresivní film vyznívá - veskrze pozitivně. Všechno zlé je prostě k něčemu dobré. Kromě neuvěřitelně uvěřitelného Schmitzera a precizní Medvecké mě ale dostala Petra Špalková, která je tu neskutečně sexy a celou dobu (nejen v rybníku) ji to úžasně sluší. (25.01.2015)

Predevsim tento film zdobi vyborne herecke vykony, v cele s Petrou Spalkovou. Ve filmu sice neni jedina postava, se kterou bych sympatizoval, i tak ma film co nabidnout. Namet neni nicim originalni, ale vztahovy trojuhelnik je zajimavy, skoda, ze nedostane vice prostoru. Prostredi a interier chalupy je pekny. Myslim, ze se jedna o lehce nadprumerny cesky film, jelikoz ale asi nikdy nebudu mit potrebu videt film znovu, necham hodnoceni na trech hvezdickach. (11.05.2014)

Pro mne jedno z nejzajímavějších překvapení.... předchozí hodnotitelé tady kritizují hlavně rozvleklost filmu a nedokončenost určitých "nakousnutých" témat, ale právě o tomhle si myslím, že o tomhle to celé je. Simuluje spíš výsek života (a smrti) několika postav a v tom je jeho zajímavost. Vždyť kolik z nás zažije příběh "jako s filmu", rozdělený pečlivým scénářem na expozici, zápletku, katarzi, rozuzlení a závěr, nebo jak se všechny ty peripetie jmenují. Většina úseků našich životů se spíš podobá nedořečeným útržkům, změti zajímavých začátků, po nichž většinou nepřijde pokračování a dotyční vám sejde z očí a po čase z mysli (a už se nikdy nedozvíte, jak dopadli) a někdy se zas napojíte na chvíli doprostřed rozehrané hry a vztahů jiných lidí a ta chvíle vás může ovlivnit - nebo taky ne... Dámy Medvecká a Špalková a pánové Schmitzer a Němec mi prostě přišli svým chováním (i slovníkem!) jako moji obyčejní sousedé, kterým jsem naprosto rozumněla jejich snahu postavit se tomu, co jim život nadělil. Aneb, jak by řekl Kurt Vonngtut: HAJ HOU! (30.07.2016)

Zdeněk Tyc je nevyzpytatelný - občas šlápne bolestně vedle (UŽ, El paso), občas se mu podaří zabodovat (Vojtěch, řečený sirotek, Smradi). Jako nikdy je naštěstí druhý ze případů. Díky pozoruhodnému scénáři Markéty Bidlasové se podařilo vytvořit přirozeně se rozvíjející vztahové drama, které má daleko k srdceryvným konstrukcím a zaměřuje se na mnohostranné vykreslení zvláštního vesmíru kolem umírajícího malíře, jenž se s kreativního člověka stává jakousi černou dírou vysávající život ze svého bezprostředního okolí. Naštěstí tradiční ženské spiklenectví a sounáležitost jsou natolik silné, že v magickém venkovském domě nadále vládne kontinuita a vyrovnaná atmosféra, kterou nedokáží zlomit ani občasné záchvaty slabosti, nedorozumění a hořkost z nenaplněného života. Především vykreslení starého venkovského domu plného nevšedních obrazů, soch, starých kusů nábytku a tajuplných zákoutí dodává dramatu silnou atmosféru i punc originality, zvláště když dané prostředí vyvolává až iracionální okamžiky povznášející značně evokativní vyprávění. Díky naprosto vyrovnaným hereckým výkonům v čele s Petrou Špalkovou a Taťánou Medveckou ani občasná dialogová či motivická zaškobrtnutí ani tolik nezabolí (například trochu zbytečný motiv nemožného citového prožitku u postavy mladé dívky, vrcholící příliš explicitním písňovým doprovodem) a právě díky nasazení všech zúčastněných se podařilo plně a hlavně uvěřitelně dotvořit sjednotit složitou strukturu náznaků a na sobě nezávislých momentů. Myslím, že zejména v ženských kategoriích bude při letošním udílení cen poměrně jasno. (17.09.2013)