Jako nikdy

Áno, môžeme sa radovať, že to nie je také prvoplánové a tézovité ako napríklad posledné Hřebejkové filmy, môžeme sa radovať, že existujú českí herci, čo sa neboja ukázať aj vrásky a svoje zhuntované telo, a že je to po dlhšej dobe český film, pri ktorom sa vám nechce utiecť po štvrtine z kina, ale na druhú stranu treba povedať, že je to iba elegantne natočený midcultík, také poslabšie Šepoty a výkriky a vlastne jasný signál, že Tyc nikdy nevyrastie zo svojej detinskej lásky k tomu typu autorského filmy, aký už nemá najmenší zmysel nakrúcať. Nechýba úzkostlivá sláková muzička, ani klišé o vzťahovom odcudzení alebo motivácie potratom. Kto chce vidieť skutočne brilantný film o zomieraní, nech si pozrie Dresenovú Konečnú uprostred cesty. (13.11.2013)

Psychologické drama, které je těžko stravitelnou sondu do myšlenkových pochodů postav, jejich vztahů, motivací a konfliktů. Vynikající herecké výkony Petry Špalkové, Jiřího Schmitzera a Taťjany Medvecké se snoubí se skvělým scénářem debutující autorky a s přesnou režií Zdeňka Tyce, kterému se evidentně podařilo nekompromisně realizovat svou vizi. Postavy jsou mimořádně dobře napsané a dialogy inteligentní. Jako nikdy je výjimečný český film nebývalých kvalit. (04.07.2014)

Chová se to, že to má velké ambice a tím to končí. Mixovat Janáčka s Kazety, jak se zlíbí, je dost mimo. Tak jako absolutně rozdrásaný scénář, který výborným hercům nenechá ani trochu prostoru. Spolu s kamerou, která vás bolí a střih mrská. Tyc to prostě fakt udělal celý nějak mimo všechno, zejména mimo mě. (22.02.2014)

Není těžké umírat. Těžké je... a taky natočit o umírání film. Je zvláštní, jak tenhle po všech stránkách depresivní film vyznívá - veskrze pozitivně. Všechno zlé je prostě k něčemu dobré. Kromě neuvěřitelně uvěřitelného Schmitzera a precizní Medvecké mě ale dostala Petra Špalková, která je tu neskutečně sexy a celou dobu (nejen v rybníku) ji to úžasně sluší. (25.01.2015)

Každá z postav je v základním lidském rozpoložení pochopitelná, alespoň pro ty, kteří mají osobní zkušenost, a tak je Jako nikdy po psychologické stránce vkusně autentickým náhledem do depresivní atmosféry umírajícího člověka, jehož jednotlivé výlevy zlosti a nenávisti nic nesvědčí o člověku samém jako o jeho pocitu z ponížení a otrávení vší péčí kolem něj. Dobu, která z lidí tahá to nejhorší i to nejlepší, následuje smířlivá nirvána klidu, když konečně zdroj stresu pomine. Ze začátku se film ale zbytečně uchyluje k častě tradici novodobých českých filmů, kdy diváka vhodí do nejasné skupiny vztahů, a část snímku, který by jinak byl o ničem, těží z toho, že se divák musí zorientovat. (17.09.2013)