Funny Games

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Ze začátku napínavý a docela reálný thriller, ale postupem času utahané a nudné. I tak musím uznat, že si Haneke s divákem hraje dobře a snímek je tak dobře natočený, že i když vás nebude bavit tak se prostě do konce podíváte, protože vás konec bude zajímat. Herecky už ne tak dobré jako americký remake. (15.02.2012)

Dekadentní provedení rčení: Nevěřte cizím lidem. Celý film se ptáte "Proč?"... Odpověď zní zřejmě: "Proč ne?". Režisér do jisté míry ukazuje lehkou manipulovatelnost divákem absurdními vložkami nepatřičných scének do filmu, kde hlavní padouch komunikuje s divákem. Kritika násilí prostřednictvím násilí? V německy mluveném filmu to nepřekvapí... (05.09.2015)

Skouknutí tohoto filmu jsem dlouho odkládal kvůli nedůvěře způsobené nešťastným shlédnutím remaku Funny Games USA (2007) ... Explotation je můj nejoblíbenější horrorový subžánr, ale remake mne dosti zklamal. Zato původní verze mne "klamala" jen do půlky, kdy jsem v podstatě sledoval opravdu identické situace jako v remaku. Jenže všechno bylo takové syrovější, hnusnější, odpornější ... Násilí probíhající většinou mimo záběr kamery rvalo nervy i tak, protože řev obětí byl skutečně ... jako by skutečný...nervydrásající. V polovině filmu se pak původní verze od remaku dějem zvrátí a najednou mi film servíroval něco, co jsem nečekal ... Ano!! To bylo ono, přesně ta úžasná hra na nervy a psychiku diváka. Myslím tím děj od chvíle, kdy útočníci "vyklidí pole". Dlouhé záběry na ztrápené oběti, dlouhé záběry na jejich snahu alespoň nějak si pomoci, neustálý strach, že ti dva sadističtí šmejdi ve skutečnosti slídí někde kolem. Tohle mne přesně dostalo a opravdu mne z těch dlouhých minut mučení diváka (někdo právě toto nepochopil a film kvůli tomu odsuzuje ...) běhal mráz po zádech. Navíc všechno bylo tak strašně syrové reálné, skutečné ... Nepřipadlo mi to "jako", "vždyť je to jen film", apod. (ani k těm několika náhledům do kamery a diskutabilní scéně s ovladačem ...) Takových filmů je málo, ale o to víc jsou působivější. V těchto chvílích jsem věděl, že tomuto neamerickému exploťáku opět nemohu dát jiné hodnocení, než plný počet. Skutečně excelentní hra na nervy. Co musím opravdu pochválit je herecký výkon obětí. Úžasné, utrpení jsem jim věřil, věřil jsem jim strach, prostě všechno. A proto na mne film také tolik působil. V USA remaku je právě herecký výkon obětí nevýrazný až trapný a tím film zejména ztrácí na kvalitě. Na druhou stranu, abych nebyl proti USA verzi tak zaměřený musím uznat, že herecké výkony dvou mladých útočníků jsem si vychutnával mnohem více v o deset let mladší verzi. Tady v této původní jsou mladíci ve svém výkonu přece jen o něco prkennější. Ale jinak bez diskuze bomba! (02.03.2009)

Zákeřná hra s žánrovými filmovými postupy i s divákem samotným. Napětí je podrazácky ředěno náhlými pohledy a poznámkami do kamery nebo rovnou podpásovkou s dálkovým ovladačem. Výsledkem je sice absurdní, ale také zcela nevypočitatelná thrillerová záležitost, která ráda sabotuje věrohodně plynoucí úseky a nezavazuje se vůbec ničemu. Ani příjemnému diváckému zážitku. Veškerá filmová štěstěna a logika je převrácena naruby a útrapy nezpůsobuje padouchům, nýbrž kladným postavám a divákovi (útěk syna, útěk ženy). Herecké výkony jsou dokonalé, především dvojka představitelů mladých tyranů věrohodně ztvárnila postavy, které hrají na dvě strany - jsou jak přesvědčivými padouchy ve filmu, tak i důmyslnými figurkami, které divákovi nejvíce dávají na zřetel absurditu celé této hry. Funny Games? Games určitě... (10.02.2011)