Sedmý kontinent

Hanekeho mrazivá reality-show, v ktorej sa postavy prepadajú čoraz hlbšie a hlbšie piesočným brehom Siedmeho kontinentu. Od rutinných obradov každodennosti skrz neosobnosť častým zaberaním hercov len od krku nižšie až po apokalyptický záver temnej drámy o rozklade buržoáznej rodiny. Haneke často užíva Bergmanovi podobné kamerové finesy, prísne dodržuje diegetickú hudbu a inzeruje hyperrealizmus pomocou správ z rádia a televízie (prechádzajúcich do filmovej reality scénou obchádzanej autonehody) čím nadobúda na uveriteľnosti. Rozprávanie, rozlámané do útržkovitých fragmentov, asynchrónnosť obrazovej a zvukovej stopy i cielená dramaturgia záberov dodržujúca dramatickú výstavbu (paralelná príprava nástrojov na poslednú večeru a finálnu deštrukciu) zasa naopak udržujú diváka vo vedomí, že sa díva na prostý film, ktorý je len režisérovou interpretáciou skutočných udalostí. Dvojaká je i gradácia a koncepcia celého filmu, ktorý dlhými precíznymi zábermi čičíka a v druhej polovici pozvoľne prechádza k príprave na klimax preradený na maximálnu rýchlosť. Tým i napriek tomu, že s odoberaním šiat zo šatníka odoberá z filmu posledné zvyšky emócií, má koniec až explozívne drastický účinok (za ktorý vďačí brilantnej psychológii charakterov). Čo však možno snímke vyčítať je až príliš konkrétna a radikálna ľavicová obžaloba, čo je známkou miernej nevyspelosti. Práve tu stráca body oproti exkluzivite Hanekeho neskorších, viacznačných filmov, v ktorých sa snúbi um a elegancia s priestorom pre voľnú interpretáciu. Druhou výčitkou voči filmu je pocit, že si občas herci nie sú plne vedomí zámeru a zmyslu konania postáv, ktoré predstavujú a plne nezdieľajú režisérovu autorskú víziu. Vo všetkom ostatnom inteligentná a precízna príprava a naporcovanie moderného západného konzumu podľa jeho vlastného návodu. A keď už nič iné, možno to brať ako čiernu komédiu, ktorá vám poradí nový spôsob otvárania šuplíkov. 80% P.S.: Mimochodom, skutočne sa nejedná o Hanekeho debut. (08.01.2015)

Môj štvrtý film od Hanekeho. Už po prvých troch som ho zaradil do mojej Top 10 a Siedmy kontinent iba potvrdil, že to bola dobrá voľba. Hlboko ma sklamalo iba jeho 71 fragmentov. Práve Siedmy kontinent (alternatívny názov Cesta do Austrálie je tiež nápaditý) mi pripadá ako nejaká skladačka, mozaika, u ktorej každý pridaný kúsok približuje divákovi hrozivú podobu výsledného diela. Obraz spokojnej rodiny, žijúcej v materiálnom dostatku začína deštruovať pre mnohých nepochopiteľná žieravina, ktorej účinkom sa plánovite, systematicky (inak to aktéri snáď ani nevedia) približuje neodvratný koniec. Ešte aj rybičky na koberci, tak ako v správnej tragédii, poskytli chvíľkovú nádej, že to nakoniec neskončí až tak zle. Ale Haneke, to je kat všetkých nádejí. Pre niektorých ľudí by mal byť na recept. (14.12.2010)

Rád bych vzkázal svému kamarádovi, který mě donutil se jít na tento film podívat, že ho za to upřímě nenávidím. Opravdu mi z toho nebylo ještě pár dní dobře. Jako takový se mi pak film velmi špatně hodnotí. On je totiž natočený dokonale! Jenže pak se dostáváme na tenký led smyslu jeho sdělení a opodstatnění jeho existence. Například KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krzysztofa Kieslowského, který je svojí sílou a depresivností srovnatelný se snaží odpovědět na celou řadu otázek a přináší určitou vypověď o absurditě trestu smrti. Jenže tento film je jen koncentrovaným trestem a utrpením. Jaký má smysl takový film? Proč nám to Michael Haneke dělá? Někteří říkají, že je to nepodstatné a že umělecké dílo si žije po svém dokončení vlastním životem. Jelikož se ale mám veskrze rád a nerad si ubližuju, tak si budu také žít dále vlastním životem, bez filmů Hanekeho. (28.01.2011)

Tak svým debutem mě Haneke dost zklamal, jeho zde na čsfd nejlépe hodnocený snímek se mi ze všech mnou zatím viděných líbil nejméně. Jeho možná dobře myšlená demonstrace všedního zoufale stejného a nikam nevedoucího života jedné rodiny byla k unudění. Pořád jsem čekal, kdy příjde zlom, který ve mně spustí citové pohnutky a pečlivě sledoval všechny detaily, které k němu měly pravděpodobně přispět. Ano, půl hodinu před koncem TO přišlo; série bezdůvodného konání na jehož konci čekal akt, který by se dal lehce vykonat bez toho všeho povyku (pro nic) kolem. Žádné objasnění, však on si hloubavý divák sám vymyslí nějaké perfektní odůvodnění a bude fascinován tímto filmem. To si nejspíš režisér představoval, ale já mu nato rozhodně neskočím. A hlavní hrdinové? Divně napsané postavy s pochybným jednání nevyvovávající žádné sympatie ze strany diváka, spíše naopak; Muž mě svým prvním neúspěšným pokusem o "ukončení" vytočil a v mé hlavě zněl úpěnlivý hlas, aby to už "sakra udělal pořádně". Dost dobře nechápu, že právě tímto filmem se Haneke proslavil a téměř všichni tady jsou ze Sedmého kontinentu tak unešení. (15.07.2011)

Napoprvé mě to nesemlelo. Film se nesnaží o jakoukoli transparentnost mentálního úpadku postav, a tak divák pořád dokola sleduje ty samé činnosti a věci, kterým se rodina ve třech po sobě jdoucích letech věnuje. Samozřejmě se jedná o úmysl, který obstojně navozuje chladnou atmosféru znudění nad vlastním buržoazně nesmyslným způsobem života. Zoufalost a pocit bezvýchodnosti se však nedostavuje, studie partnerského vztahu a rodinné krize rovněž. Závěr nepovažuju za legitimní - to bychom se mohli do Austrálie odstěhovat rovnou skoro všichni. Pokud bych se přiklonil k interpretaci, že divák je v prvních dvou třetinách filmu stavěn do role nicnetušícího pozorovatele (například jako prarodiče), poslední část chce diváka akorát co nejvíc šokovat. Haneke odmítá cokoli vysvětlovat, striktně se drží své manipulace a nakonec udeří. (23.06.2011)