Milenci ze severního pólu

Bohužel, Milenci se mi definitivně potvrdilo, že Medemovy filmy mají sestupnou tendenci - magické Krávy mě uhranuly právě schopnosti naprosto přirozeně a tematicky účelně proniknout lidské dějiny věčnou sférou imaginárna, Zrzavá veverka svými průniky do iracionálna a záměrným zatajováním důležitých informací dokázala stále udržovat provokativní tajemství a přispívat svěží metafoře děje, Země se snažila už o ambicióznější postižení metafyzické otázky kosmu a i když nakonec řešila spíše existenciální otázku jednoho muže, prolínání světů už nepůsobilo tak přirozeně a spíše mu vypomáhalo ohromující vizuální ztvárnění. Milenci definitivně přecházejí k myšlenkové vyprazdněnosti, která slouží silně ornamentální formě a umělému výkladu světa. Ten je značně svérázný, poetický a ve výsledku se mu daří vytvořit poměrně silný příběh lásky a její věčnosti, avšak zcela pryč je dráždivé tajemství, živočišnost a nepojmenovatelná mystická atmosféra předchozích Medemových snímků. Milenci jsou i přes své téma dosti chladný snímek, který mě příliš nezasáhl a rozvíjel se v jakémsi odstupu. Medem se hold vydal cestou narativního experimentování, básníka vystřídal bystrý vypravěč a stranou zůstala duše a bezprostřední vztah k tématu a situacím, v nichž se předtím režisér dokázal dotýkat něčeho bytostného. (19.01.2013)

Musím s potěšením přiznat, že si mne španělská kinematografie získává na svou palubu… Již dříve jsem dostala příležitost seznámit se s výbornými režiséry. Pány jako kupříkladu Amenábar, Almódovar a právě Medem, díky nimž mohu španělskou tvorbu zařadit do pomyslného žebříčku. Julio Medem opět nezklamal a i nyní potvrzuje své kvality…. Příběh, který vás oněmí a s úžasem zjistíte, jak hluboce se vám vryl pod kůži. Že ne? Ale ano! Nebraňte se, není se čeho bát, jen usedněte, nechte plynout čas a sledujte naplno milostné vyprávění osudové lásky viděný ze dvou rozdílných úhlů pohledu. Děj plný zvratů, vzpomínek na dětství, souhry náhod, očekávání. Čas změn a proměn střídající se se smutnými okamžiky. Křehký příběh lásky v ústřižcích, které mne tak bavilo skládat. Mladí lidé, svobodní a volní jako vlaštovky z papíru, jejichž utajená láska až za hrob hory přenáší, bláhoví milenci dorozumívající se beze slov pouze gesty a letmými pohledy. Láska si umí vytvořit pevné pouto, tudíž nacházejí skulinky a neustále si k sobě hledají cestu… Nastávají nečekané situace, kdy život proběhne před očima doslova v jedné vteřině… Kdo za to může? Osud? To on svedl je? Jen hraje si s nimi jako s loutkami a především na něm závisí, za jakou nitku zatahá. Jednou spojí je, podruhé rozdělí. Ne vždy jsou jim náhody nakloněny. A proto blízký člověk, o kterém si myslí, že je daleko, se ve skutečnosti nachází blíž, než by se dalo očekávat. Dost už slov, těch stačilo by. Jen závěrem přiznám se, že snímek zakotvil se v hlavě a neopustil myšlenky mé, dokud neusnula jsem. (21.03.2008)

Po Zrzavé veverce můj druhý Medem v pořadí. Nevím proč, ale něco z atmosféry filmu mi silně připomínalo Tykwerovy Zimní spáče. Možná ty náhody, které rozhodují o našem příštím osudu - občas neškodí, když si to člověk uvědomí. Film je poskládán střídavě z pohledů Otta a Any a všechno do sebe zacvakne až na konci. Vynikající. (20.03.2011)

Žiadnemu z režisérov sa nepodarí tak rýchlo dostať moje emócie mimo kontroly...Julia Medema právom radím na môj režisérsky piedestál - najviac ma na ňom fascinuje ako dokáže prepojiť jednotlivé detaily tak, že pôsobia sugestívne. Príbeh stavia na fantazijných predstavách, túžbach hlavných postáv, nejednoznačnosti a rôznych symboloch. Tentokrát je určujúcim pocitom príbehu zvláštne ironický fatalizmus. (22.12.2008)

Nevím proč, ale nějak jsem měl problém přistoupit na pravidla téhle hry od pana režiséra. O to víc, když si uvědomím, že u jiných podobných filmů z poslední doby (napadají mě filmy jako Mr. Nobody nebo First day of the rest of your life, ...) jsem tenhle problém při sledování neregistroval. Teď jde jen o to, zda je vina na straně subjektu nebo objektu. (29.11.2010)