Tutti i colori del buio

Začne sa hneď zostra, v samotnom úvode filmu panuje giallo, potom sa presedlá na psychothriller, sem-tam prejdeme k horroru. Ťažko povedať, či táto žánrová prelietavosť je na škodu alebo nie. V každom prípade prvá polovica je lepšia, príbeh má grády a napatie, potom to ide pre mňa neželaným smerom, ale napokon sa dopracujú tvorcovia k želanému výsledku. zásluhu na tom má hlavne sex symbol 70-tych rokov v Taliansku Edwige Fenech, tá je skvelá a rola jej padla ako uliata. (12.07.2014)

Vzhledem k tomu, že Edwige Fenech je trvalou součástí všech romantických snů mého života, v minulých jsem nevěděl, že vlastně sním o ní, protože jsem k ní teprve spěl a ty sny nebyly výlučně romantické, současné nebudu popisovat , jsou pro změnu až příliš vyspělé a do komentáře se nehodí a ty budoucí počítám budou skutečně už jen romantické, nemusel bych k tomuto hypnotickému ne až tak giallu vůbec nic psát a jen tiše a s nepřítomným pohledem ohodnotit zejména výkon mé vysněné femme fatale. Avšak i když od ní s vypětím všech sil odhlédnu, zůstane mi sice méně poutavý, přesto pořád dost dobrý, film s podivnou formou vyprávění balancující na hraně reality a snu, avšak pro mne vcelku přehledně, s rozeznáváním toho, co má a nemá býti sen jsem neměl problém a kontinuitu vyprávění jsem si užil bez větších zmatků. Rozptylovalo mne spíš něco jiného, velmi příjemně ovšem..ach, ach Edwige ! (24.08.2014)

Martino sa snaží byť tak mystický, až tá mystika prechádza do zmätenosti a miestami sa vytráca dokonca aj atmosféra. Skrátka z námetu a z toho, že vám vo filme hrá Edwige Fenech takúto postavu, sa dalo vyťažiť viac. Miešanie predstáv s realitou býva na plátne veľmi príťažlivé, len Martino v tomto filme akoby nepoznal mieru a ku koncu som už len túžil, nech to má aspoň logické vyústenie. To sa dostavilo, zároveň sa ale nedostavilo prekvapenie, i keď sa film tváril, že má tých es v rukáve viac. (22.10.2021)

Film, který se leckde schovává do škatulky giallo, ačkoli s ním má pramálo společného. Jde spíše o halucinaci slepenou nepříliš složitým příběhem (i přesto se divák občas neorientuje), ve které je důraz kladen na audiovizuální složku. A ta je tak dokonalá, jak jen na začátku sedmdesátých let v Itálii být mohla. Stačí úvodní snová scéna a znalý divák má jasno. Ten neznalý se bude chvíli ztrácet v modrých očích Ivana Rassimova a poté buď propadne kouzlu tohoto nevšedního díla anebo se vrátí zpátky do stáda. (10.02.2011)

Nechci se hádat, ale tohle má ke klasickému giallu hodně daleko.... Spíše mysteriozní thriller, který se lehce inspiroval románem (a podle něj filmem) I.Levina - Rosemary má děťátko, érou hippies a LSD. Halucinogenní mozaika není žádnou bombou a mnohého dnešního diváka zřejmě odradí či přímo otráví. Pro fanoušky italských podivností však bude tenhle snímek jistě přitažlivý. Kombinace vynikající kamery a hudby vytváří tajuplnou až tísnivou atmosféru. Nejde přímo o vyvolání strachu, ale jakéhosi podivného neklidu. Film též využívá oblíbené postupy ze 60.let - násobení a opakování scén, jejich zmnožování. Gore je umírněné, sem tam trocha krve, psa očividně podřízli jen jako. Zato červená barva, tak oblíbená v italském filmu, je téměř na každém rohu - šaty, v interiérech, světlo, či víno....o krvi samozřejmě nemluvě. Příběh zmatené ženy, která hledá záchranu v náručí podivné sekty, je jízdou do náruče vraha... Velkou devizou je krásná Fenechová i esteticky podávaná nahota. Divák se možná bude občas cítit, jako by sám ujížděl na LSD. (06.01.2014)