Co by kdyby

Sice se z těch quirky komedií o krizi středního věku bílého privilegovaného duševně neprobuzeného Američana stává poměrně rozpoznatelné klišé, ale tahle konkrétní byla aspoň vcelku zábavná, respektive poměrně zábavně obsazená, respektive Adam Driver je bůh a taky začínám mít trochu slabost pro Coreyho Stolla. (20.11.2017)

Je to divnej feel-good film, páč jsou v něm divný postavy a ještě divnější situace a dialogy, ale musim říct, že jakmile jsem se na tuhle cáklou rodinku po půlhodině konečně naladil, byla to celkem zábava. I to loučení pak na konci docela zabolelo, dalších dvacet minut bych ještě klidně zkousnul. Myslim, že se v tom uvidí skoro každej, minimálně teda v některým vzorci chování jedný z postav anebo v jejím smýšlení... Jo a s Adamem Driverem chci po tomhle filmu už konečně na pivo, ten chlap je neskutečnej sympaťák! (25.12.2019)

Pohodový, takový klasický americký (náboženství) rodinný příběh (hodně dialogů) s velmi dobrým, místy pohledným a velmi sympatickým obsazením a dvěma pro mě osobně jen těžko stravitelnými momenty - rok ho manželka podváděla a když se to konečně provalilo, tak mu po pár dnech navíc sdělila, že s ním čeká tři měsíce dítě .. ťuťu ňuňu ... stará matka čtyř dospělých potomků se při umírání manžela ("s velkým, a to myslím objemem") zařadila nadšeně mezi 4% (já vím, je to teď moderna, ba skoro povinnost, přesto ..) ... přesto příjemná podívaná ... (24.04.2015)

Co by se mělo stát, aby tohle byla dobrá komedie? Dobře, co by se mělo stát, aby tohle byla aspoň komedie? Muselo by se změnit úplně všechno. Situace, dialogy a pravděpodobně i celej příběh. Takhle můžu jen konstatovat, že jsem byl zase oloupenej o 100 minut svýho žvota při sjíždění ukrutný nudy, plný nezáživných rozhovorů a trapně navozených životních paradoxů, která měla na moji "filmofilní" duši stejnej efekt asi jako dvouhodinový sledování prasklý žárovky. (20.05.2015)

Mile mě překvapilo, že film disponuje docela slušnou dávkou humoru a mnohokrát jsem se od srdce zasmál. Bohužel postupem času zábavnosti ubývalo a naopak prim začala hrát klišé (o předvídatelnosti celého filmu stejně jako jednotlivých vztahů se snad ani není potřeba zmiňovat). K tomu se přidal falešný sentiment, patos, křečovitost, trapnost, důraz na „správné“ hodnoty a životní „pravdy“ (z nichž jsem mohl bez ironie souhlasit led tak s „Někdy je prostě těžké vidět lidi z tvojí minulosti, když je tvoje přítomnost tak moc podělaná, víš?“) a film byl s každou minutou čím dál méně snesitelnější, o konci ani nemluvě. Ve výsledku to tak dělá pouze průměr. „Promiň, že jedu pozdě.“ – „Jsi hajzl!“ – „Řekni mi něco, co nevím.“ – „Máš tričko naruby.“ – „Tak to jsem nevěděl.“ (01.01.2015)