Hlasy

Bylo to správně ujeté, vtipné, nasmál jsem se opravdu hodně. Příjemná hudba, fantastický Reynolds, šukatelná Kendricková, sodliní režie a nápadité kulisy/vizuální prostřihy, mezi pohledem hlavního psychouše a realitou. Růžová barva už dlouho nebyla tak cool. Tohle je zábavnej film, kde přece nejde o ničí život ;-) přesto si však myslim, že to mohlo bejt i o trošku lepší, něco "navíc" mi tam chybělo. Dramatická linka moc na mě nezapůsobila. (26.08.2017)

Mix hororu, krimi, komédie, psychologickej drámy a rodinného filmu s domácimi miláčikmi. A prekvapivo to celkom dobre funguje. Je to teda ucelené, s kvalitnými hereckými výkonmi a Reynoldsa by som kľudne nominoval na Oscara. Song a takpovediac videoklip na záver je obzvlášť vymazlený, hlavne, že sa všetko dobre skončilo a všetci sú spokojní :) Len ak sa nad tým tak celkovo zamyslím, nič extra špeciálne The Voices nepredstavuje, proste ďalšia príjemná a "príjemná" americká indie zábava. 70% (08.05.2017)

Zvláštny film. Keby som to pozeral od konca, tak ma to najskôr pozitívne naladí a potom rozloží. Opačne to však neplatí. Celým snímkom sa tiahne smutno-smiešny tragikomický motív, zachádzajúci do bizarných rozpolteností jednej osoby, pričom akoby v kontraste so životom hlavného hrdinu, je toto všetko umocnené všadeprítomnou ružovou farbou, ktorá nosnú tému odľahčuje a pôsobí pozitívne. Jerry je proste dobráčisko od kosti, len tak akosi trocha chorľavý smoliar, divák si ho skrátka musí obľúbiť :). Páčili sa mi aj dialógy medzi Jerrym a jeho domácimi miláčikmi, hlavne s mačkou, tá nemala chybu. Na záver, spolu so záverečnými titulkami, sa dočkáme jedného totálne uleteného bizáru, ktorý tu hádam ani nemohol chýbať. Jednoducho, snímok je jeden veľký úlet, ale zato vydarený. R. Reynoldsa moc nemusím, tu sa však vážne prekonal. 75/100 (18.02.2015)

Hodně zajímavě pojatý horrorový thriller o skoro pokrevním příbuzném Patricka Batemana a Q_P_ho z románu Zombie J. C. Oates, k němuž promlouvá jeho pes a kočka. Realisticky pojatý psychologický příběh, bez většího tlaku na atmosféru (možná proto v konečném důsledku syrovější a působivější) a s lehkými přešlapy do komediálních vod. Nejdříve jsem se toho obával, obzvláště, když jsem zjistil, že hlavní roli hraje můj oblíbenec Ryan Reynolds. Nedokázal jsem si ho v tom, co jsem si o filmu představoval a čekal od něj, představit. Ale nebyl by to Ryan, klubající se výborný herec, aby se s tím nepopral statečně a na jedničku. A ten konec... Hlasy byly takovým milým velkým nečekaným překvapením. Chápejte, já miluji růžovou. (15.03.2016)

Kde by byly americké zapadákovy, jako je Milton, bez svých schizofrenních týpků, jako je Jerry. Ten už delší dobu nerozeznává realitu vlivem vysazených léků. A tak to jednoho dne pro něj dopadne špatně. Zabije kolegyni z práce, do které se bláznivě zakoukal. A když zabil jednou, co by nezabil podruhé, potřetí. A iránská režisérka Marjane Satrapi měla potřebu natočit o tom film, divně oscilující mezi černou komedií, hororem a psychologickou férií, v závěru se dokonce zvrhne v komedii s hudebním číslem(!). Beru hodně, ale co je moc, to je moc. Ryan Reynolds a spol. byl celkem fajn. Hugo Bošši se podařilo vykouzlit dementní výraz, jenže rozkol filmu byl natolik nesnesitelný, že jsem po celou dobu nepřišel filmu a jeho divnému hrdinovi na chuť. Užil jsem si (tří) mluvících hlav jako v Saxáně, ovšem mluvící domácí mazlíčky si tvůrci mohli nechat do animovaného filmu. Dr. Dolittle a jeho plynně konverzující zvířectvo už zde bylo. A samotný námět také nepůsobí zrovna původním dojmem, existuje starší film Hlasy v hlavě s Danielem Craigem (r.v. 2000), který se tomuhle nápadně podobá. Na horor je zde málo gore. Na dobrý psychologický film je Ryan Reynolds veden za rošťáckého herce, který nic nebere vážně. (Bizarní) pokusy o nadhled zde tedy nefungují, jak by režisérka chtěla. Všechno je to hlavně divné než s(vé)právně černohumorné Jedním ze zajímavých okamžiků filmu je scéna, v níž se Jerry dostane z vlivu prášků a na chvíli vidí svět v jeho reálné podobě. Jeho útulný a uklizený dům náhle připomíná nechutné smetiště, uřezaná hlava Gemmy Arterton nemluví a páchne a kocour se psem neprojevují zájem o svého pána. Tohle bylo velmi působivé, víc zajímavého jsem ale ve filmu nenašel, až na výpravu lehce evokující osmdesátá léta. Závěr filmu je příšerný a vůbec nekoresponduje se zvolenou formou, ta se ale stejně po hodině magoření z diváckého hlediska ohrála. Na co jsou Reynoldsovi takové filmy? Určitě by se jim měl vyhnout. Komerční úspěch z nich nekouká, divácký zážitek nepřevyšuje běžný průměr a ještě si divák u filmu připadá divně. 4/10 (25.02.2017)