Zlodějka knih

Even death has a heart. Zlodějka knih je kýč, který vhání slzy do očí za vydatné podpory Johna Williamse, ale pod všemi těmi pěknými a mrazivými obrázky pořád zůstávají hodně silná slova Markuse Zusaka. Podívaná je to nedokonalá, ale místy poměrně silná, za kterou se Brian Percival nemusí stydět. To nejkouzelnější na tomhle snímku však je Sophie Nélisse, která ve svých třinácti letech dokázala na svých bedrech utáhnout celý film. (19.01.2014)

Plytké a přísně mainstreamové poudání o holčičce, která těžký život měla, ale na konci se i smrt na ni usmívala. Ve zkratce asi takhle: "Milé děti, i za války byla spousta hodných lidí, víte? A to i v Německu! No, co vám budu povídat, bylo to těžké, všichni se báli a chleba bylo málo. Ale i tak si někteří dokázali uchovat svou lidskost a někteří i víc! Zachránit v té době lidský život, navíc židovský, to byla velká odvaha! Bohužel se totiž i umíralo. A v tom dospívejte. Strašný. A dál? Dál už naštěstí jen samá pozitiva a životní jistoty. Zasloužila si to, holka, že jo?" Vcelku neškodná pohádka na stokrát zpracované téma, nehledáte-li hloubku nebo ostré hrany, dokáže potěšit. Já je zrovna hledal, sorry. Filmová Výzva 2015 od tatanapope (24.11.2015)

Válka a nepříjemné události očima dětí, to může dopadnout hodně dobře nebo hodně špatně. Špatně tehdy, když děti ve filmu přemoudřele mudrují, filosofují a poučují z pozice kárajícího dospělého. Zkrátka když to nejsou děti. Děti nemusí být a nejsou pitomé, za to nelze zaměňovat dětskou naivitu, mnohdy rády přemýšlejí, ale taky teprve zkoušejí, poznávají a tvoří si postoje. Tohle ve filmech často tvůrci opomíjí a dělají z dětí takové malé uvědomělé dospělé. U Zlodějky jsem se právě tohohle bál. A je pravda, že místy tam film měl trochu nakročeno (třeba jak obě děti hned od začátku vědí, kdo je ten špatný), naštěstí se o to jen olízne. Jinak je to překvapivě solidní a pěkný film a já osobně oceňuju právě tu vcelku klasickou stavbu, po které se mi v záplavě všelijakých "netradičních pohledů" a "experimentů" (obvykle krycí jména pro neschopnost vyprávět příběh) docela stýská. Mají dle mého s reálnými osudy více společného a více v nich může vyniknout člověk jako takový. Liesel a její kamarád Hans jsou sympatické děti a člověk jim fandí. Stranou nezůstává ani dobrosrdečný tatík Geoffrey Rush. A konec byl velmi silný. (18.02.2015)

Knihu jsem nečetl, ale soudě podle jejího odrazu v tomto filmu, si ji brzy přečtu. Sám film nese stigmata i přednosti velké mezinárodní koprodukce - vystavěn na základových kamenech západního žebříčku hodnot coby oslava lidskosti může vyznít trochu cukrkandlově, znepokojivě lesklý vzhledem k pesimistickému tématu, až příliš romantizující pohled na válečné hrůzy, kterým spíš konvenuje syrovost a naturalistický vhled, který tady (až na jeden moment v závěru) naprosto absentuje, až příliš humanity a snahy natočit ,,kladný film" neboli člověčinku (jak se hezky česky říká), všechno ale zachraňuje skvělé mezinárodní herecké obsazení (asi nikde jinde neuvidíte tolik anglofonních herců a hereček používat německé přitakávací částice „ja“ a ,,nein") a dobře odvedené filmové řemeslo. Hodně nefunkční (patrně oproti knize) je pásmo vypravěče, postmoderně koncipované křížení mezi vševědoucím vypravěčem a postavou Smrti, což se pohledem diváka může jevit poněkud prvoplánovité, v tomhle hojně zastoupeném subžánru (válka očima dítěte) je to sice odvážný krok, ale patrně měl zůstat jen na úrovni literárního textu. Jistým zklamáním je naprostá absence dotazování se po důvodech, proč byli mnozí v Německu těch časů svedeni fašistickou propagandou - zřejmě zásadní otázka, která je stále aktuální i dnes. Mnohde naznačeno (účast na vizuálně zajímavém srazu NSDAP, kde došlo k pálení knih atd.), naprosto nedotaženo. Formálně je zajímavá práce s barvami - zprvu bílá (pásmo vypravěče), posléze hnědá, béžové tóny a odstíny šedé, které si podmaňuje až magická síla barvy červené, mystiky všudypřítomných praporů a vlajek s hákovým křížem. Při přemýšlení o zfilmované Zlodějce knih se nemohu ubránit jednomu srovnání - tématicky totožné a důrazem na humanitu podobné Musíme si pomáhat snese hravě světové měřítko, Hřebejkův film řešil obdobné etické otázky s větší mírou jistoty a především hloubky... (20.04.2014)

Nezvyknem nejak extra vyhľadávať filmy z vojnového obdobia ale na tento film som počula chvály a ešte väčšie na knihu. Bohužiaľ knihu som nestihla prečítať skôr ako som videla film ale tak čo už. Na to, že to bol vojnový film tak priznávam, že sa mi to páčilo, pretože nebolo to zamerané na samotné boje ale na Liesel. Koniec bol dosť emotívny už aj na mňa, čo s ľuďmi súcitím vo filmoch oveľa menej. Niektoré scény ma moc nebavili ale celkovo to bol určite, aspoň za mňa, dobrý film. (31.08.2015)