Dva dny, jedna noc

"Nápad jistě dobrý. Výsledky..." *** Je to můj druhý a asi i poslední pokus o Dardenny. Jejich filmy musí být skvělou pastvou pro intelektuály, kteří rádi píší inteligentní eseje, ale jsou bolestivým trestem pro vnímavé jedince, kteří místo sbírání postřehů, nápadů a rozvíjení konstrukcí o tom, co film chce říct, poctivě sledují, co doopravdy říká. Protože ten rozdíl je nebetyčný a k uzoufání. Nezávaznost a nahodilost jednotlivostí v celku banálního příběhu, povrchní a nedbalá konstrukce. Děj dospěje do finále, které pro něj režiséři předem navrhli, bez ohledu na všechno, co postavám mezitím do scénáře napíšou. Nějak to uběhne, mohlo by i jinak, události na sobě nejsou závislé, jsou zaměnitelné i vyměnitelné, i zanedbatelné, postavy je nereflektují, tzv. klíčové momenty (třeba pokusná sebevražda, nebo že na konci to bude osm na osm) jsou předem rozeseté a člověk, který vnímá organicky, si rve vlasy nad těmi jalovými, nefungujícími výplněmi mezi tím, zkratkovitými zjednodušenými výjevy, jejichž užití samo o sobě nemá žádný specifický smysl a účel (pakliže ho nechcete v eseji brilantně vymyslet). Rozhovory Sandry s kolegy, na nichž by se dalo vystavět třeba sžíravě chytré nebo dojemné nebo jakékoli jiné konverzační drama, tu nejsou vůbec klíčové, i když chtějí být, ani si je nemusíte pamatovat, nezáleží na jejich průběhu, který ostatně doslova nestojí za řeč, nemají obsah, vývoj, v podstatě jde vždy jen o to, aby Sandra u dveří položila otázku, něco se zahuhlalo, padl ortel a ona poděkovala a šla - záleží jen na jejich předem stanoveném výsledku, jenž má být signifikantní a výmluvný, protože to tak scénář chce, ne proto, že bychom to pociťovali. Mezi všeobecně panující předváděnou lhostejností a povrchostí unavených figur k situaci je i každá vzájemná náklonnost nebo nevraživost mezi postavami nahodilá a nepodložená, a všechny jejich výstupy působí jako nevěrohodné studentské etudy, emoce se předvedou, aniž by byly hlouběji podložené, jsou hysterické a křiklavé, jsou to jen odvedené výkony - tu má jeden kolega dvě minuty, aby se rozplakal studem, tu se má žena druhého kolegy osopit, tady manžel kolegyně předvést násilnou povahu, tam má jiný koukat zkroušeně, onde další - dosazujte si... stačí si to takhle přeříkat, abyste se kousali nudou - a film to jen otrocky vydefiluje, musíte to jedno po druhém vydržet. A přitom rozporů mezi tím, co se dokazuje, a tím, na čem se to ukazuje, je tam na každém kroku víc než logických a harmonických shod. *** Ale nehledě na tuhle polopatičnost sociálních konstrkutů, pro něž Dardenni poměrně nahodile využívají filmové médium (ty árie o jejich dokumentární kameře - prosím pěkně, já když se dívám, jak ta holka jde v tílku po vyklizené ulici ve středu záběru a snímá ji kamera, tak za zády úplně cítím filmový štáb a jak je to zinscenované... - Dardenni jsou spíš tak prostoduší, že jim to nechce nikdo věřit a povznáší se to na umění - oni pro mě ve filmu ztělesňují rozdíl mezi naivismem a naivitou, k dokumentární kameře mají setsakra daleko - nehledě na to, že se ta rádoby doku technika tvrdě tluče s evidentní vykonstruovaností scénáře), mě zlobí jejich nepohotovost, zpátečnická morálka a okoralost. Jestliže už filmem místo ukazování spíše sociálně promlouvají - cože to chtěli říct? V době, kdy konečně s novou silou na západě prosvítá, že každá placená práce je vlastně moderní způsob nevolnictví a otroctví, že lidi by měli mít nezadatelné právo na základní příjem, aby mohli sami podle svého rozvíjet svůj potenciál a budovat skutečné sociální vztahy, oni přijdou s fraškou o depresivní bleduli, jejíž "pracovní síla" a jakási nyvý a nevýrazný charakter se tu vyvažují v kolektivu proti peněžní odměně, kde přitom parta pracovníků namíchaných jako v reklamě Bennetonu mezi sebou nemá žádné vztahy, které by film dokázal ústrojně zachytit, výsledek volby je předem určený scénářem, nikoli dějem, a poselství je sice nejasné, ale zřetelně nemoderní. Mašinérie filmu se tu dře o mašinérii zaměstnávání a lká po chimérické lidskosti a spravedlnosti v systému, na který už dnešek dávno nazírá jako zavrženíhodné otrokářství minulého tisíciletí. Vždyť je to chuděrka hrdinka jako z pera Thomase Hardyho, jen v dnešních kulisách. Dardenni fakticky zaspali dobu, jako didaktici, esejisti i filmaři. *~~ (14.10.2016) (méně) (více)

Po 12 rozhněvaných mužích přichází 16 nespokojených mužů a žen. Pojí je nevýhodná pracovní pozice, vinou které jsou snadno manipulovatelní. Možná by si své závislé postavení v kapitalistickém systému ani neuvědomovali, kdyby je se svou žádostí neoslovila Sandra. Hlavní dilema, před které jsou postaveni, spočívá v tom, zda konformně hlasovat stejně jako většina, nebo své rozhodnutí zvážit a případně na sebe vzít větší zodpovědnost. Zatímco nerozhodní spolupracovníci musí svést malý souboj s vlastní morálkou, Sandra bojuje za ztracenou sebeúctu, stabilitu rodiny a víru ve vlastní existenci. Nejraději by nebyla vidět ani slyšet. Nejraději by nebyla. Její sebevědomí se propadlo do minusových hodnot. Marion Cotillard pocit hanby a stav rezignace vyjadřuje nesmělými gesty, nahrbenou postavou, prázdným výrazem nenalíčené tváře i přehnanou vděčností za každý projev lidskosti. ___ Dlouhé záběry-sekvence, jež tvoří každé ze setkání, ji umožňují zahrát v kuse a bez ztráty kontaktu s prostředím (které u Dardennů podmiňuje chování a postavení postav) změnu nálady z otupělého smutku v opatrnou radost, z rezignace v odhodlání. Především díky své rodině si pomalu uvědomuje, že pravidelné dávky xanaxu a popření sebe samé nejsou jediným východiskem. Jedním ze záchytných bodů se pro ni stává pomalu mizející mezilidská solidarita. Sandru zjevně činí šťastnou, může-li s blízkými něco sdílet. Písničku (společné zpívání v autě) nebo jídlo (film otevírá vytahování koláče z trouby, manžel pracuje jako kuchař). ___ Krátké momenty štěstí oživují záměrně repetitivně ubíjející vyprávěcí strukturu. Opakování stejného typu situací ovšem dramatický potenciál filmu neumrtvuje. Můžeme odpočítávat, kolik zbývá času a lidí k navštívení a po ustanovení vzorce jsme drženi v očekávání, jak se k Sandřině žádosti postaví další oslovený kolega a zda půjde o muže, ženu, bělocha, černocha, člověka mladšího nebo staršího. Sociální a etnická rozmanitost vedlejších postav, z nichž žádná není jednorozměrným stereotypem, a snaha zohlednit motivace pro jejich rozhodnutí a různorodé reakce dokládá empatii tvůrců, kteří neodsuzují, nezjednodušují a s postavami nenakládají jako s neživotnými nástroji vyprávění (máte zkrátka pocit, že existují i mimo prostor, který jim byl ve filmu vyhrazen). ___ Stanovení deadlinu a strukturace vyprávění do krátkých segmentů Dva dny vzdaluje dokumentaristickému verismu některých předchozích dardennovských filmů, ale silná humanistická výpověď nebyla výraznější konstruovaností zápletky nijak oslabena. Vývoj dramatu navíc nikdy nepůsobí příliš nuceně díky hladkému zapojení konvenčnějších vyprávěcích elementů (pokus o sebevraždu, opuštění násilnického manžela) do toku okolního dění a neustálému zohledňování socioekonomických determinant. ___ Dardennové díky přehledné struktuře lidové balady (ovšem bez jejího jednoznačného konce), v níž hrdinka čelí náročné zkoušce, naopak mohli zdůraznit alegorický podtext a nadčasovost dramatu, navenek vázaného na konkrétní situaci a prostředí. Film nás svou výstižnou metaforou kapitalistického systému (pracující si jdou po krku, zatímco šéf je z obliga) bez didaktického tlačení na pilu staví před stejné otázky, k nimž Sandra nepřímo vyzývá své spolupracovníky. Dali bychom pohodlné příslušnosti k většině přednost před vnitřním etickým přesvědčením? Dokázali bychom se obětovat pro člověka, s kterým kromě sociálního postavení nemáme téměř nic společného? Bojím se odpovědět. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radko, Madsbender (09.12.2014) (méně) (více)