Bony a klid 2

Filmová exploatace, to není jen nahota, sex, vnitřnosti a sliz – ve své tradiční žánrové formě dokonce málo z uvedeného ze své přirozené podstaty explicitně poskytovala (na rozdíl od umělecké a experimentální kinematografie). Charakteristické pro ni bylo laciné skandalizování dobově podmíněných společenských jevů, na nichž s přispěním zakořeněných předsudků lidových vrstev zištně parazitovala. (Příznačně leckterý divák staršího věku v kinosále u Bony a klid II souhlasně pokyvoval hlavou.) Klasická exploatace je filmovým ekvivalentem senzačního tisku, Randall Clark doslova mluví o „tabloid cinema“, tj. bulvární kinematografii (1999: 8–9). ◄!Exploatační kinematografie: křiklavý Zeitgeist!► Vít Olmer v tomto směru odvedl po čertech „dobrou“ práci jako nikdo jiný za poslední dekádu (kam se hrabou Magnuskové, Novákové, Svobodové, Troškové, Renčové ad.). Bony a klid II navazuje na estetiku Waterloo po česku, dochází ale k omlazení videoklipovým a reklamním stylem. Olmer tak upevňuje svůj cit pro přizpůsobení se dobovým trendům: novovlná 60. léta – Houslista, Takže ahoj; úniková normalizace – Sonáta pro zrzku; perestrojková obleva – Jako jed, Bony a klid; „divoký kapitalismus“ – Nahota na prodej, Playgirls ap. Bulvárním apelem se naopak přemisťuje do 90. let, k Té naší písničce české II a hlavně, (sic!) Ještě větší blbec než jsme doufali. Bony a klid II je proto tvořen nevídaným slepencem soudobých nešvarů liberální tržní společnosti, v rámci exploatace typicky servírovaných černobíle, přímočaře, přehnaně a groteskně, bez nároku na klasickou vyprávěcí logiku a soudržnost: …milionář Bartoška, dobrodinec Havel, tunelování EU fondů, dojení turistů na Staroměstském náměstí, Blesk, romská pracovitost… Zcela nový prvek v Olmerově tvorbě zastupuje nostalgicky-senilní obrat do minulosti a přidružený proces recyklování motivů nejen Bony a klid, nýbrž, mimo jiné, i Blbce, když se s pompou navrací „kozí gag“ ve 21. století (♥). Opakování vyprávěcích postupů je pro nízkou a populární kulturu typické, u campového dobrodruha pak jistě způsobí nejedno potěšení (Umberto Eco: 2006). Milé překvapení no. 1: Roman Skamene – jako by neuběhlo sedmadvacet let, šaškovský Bíny se vrací až s perverzně identickým ztvárněním a (doslova) notorickým entusiasmem. No. 2: Potměšil alias Martin z toho všeho „vychází“ na poměry snímku docela seriózně. No. 3: Evička Tričko Jeníková, jediná postava s puncem tragického rozměru – v druhém plánu, neúmyslně. Zbytek postav je spláchnutý kdesi v retru magickýho voka. (31.05.2014)

Film jako takovej je natočenej blbě.Nedotažený,navíc některý herci hrát nikdy neuměli.Přitom s přivřenejma očima i docela dobrej scénář.Co ale nechápu,že je v týhle zemi někdo,kdo nevěří,že to tady v těch nejvyšších sférách běhá hóóódně podobně.To musí bejt ale velkej naivka,nebo člověk s náturou píči Klause.Jinak ale film na hovno.30%. (04.10.2014)

Náraz na dno člověka vždy překvapí. Co ho ale překvapí a zasáhne o něco víc je zjištění, s jakou vervou, nenávistí a bez jakékoliv soudnosti se jednasedmdesátiletý člověk pouští do témat, která mu leží v žaludku. Skoro se zdá, že Olmer celou poslední dekádu dennodenně obnovoval diskuze pod články na hlavních tuzemských zpravodajských webech, utužujíce se přitom v názoru, že tohle je ta jediná, pravá a nefalšovaná realita, se kterou „obyčejný člověk“ prostě nehne i kdyby se zalknul vztekem. Havlovou amnestií počínaje, přes démonizaci karlovarského festivalu, Anonymous (!), různé zbytečné dotační programy EU, špínu „malé“ komunální politiky až po vernisáže současného umění, na kterých se láduje holubí letka pod dohledem silikonových šestek a hektolitry šampaňského. Vypadá to, že kdysi soudný režisér podlehl sebeklamu, že v tak špatném, nechutném a zavrženíhodném světě skutečně žijeme, nikdy to nezměníme a tím, že si to budeme připomínat, se staneme imunní, přičemž si k tomu můžeme dopomoci i celovečerním filmem odkazujícím na doby, kdy to sice nefungovalo, ale nefungovalo to „méně, lépe a v partě kámošů“. Tohle uvažování je mnohem horší než všechno to režijní, dramaturgické, scénáristické a jiné neumětelství. Zvláště pak, když svým divákům posíláte zprávu o tom, že kdokoliv pracuje normálně a poctivě je vlastně úplný idiot, který je dobrý jenom na to, aby si vytahoval holuby z nosu, zatímco se kolem přepisují dějiny. Nepřekvapivým zjištěním také je, že Bony a klid 2 nejsou žádná exploatační produkce. Šokující, skandální či kontroverzní jsou na tomhle filmu jen bulvární titulky, které v rámci komunikační kampaně vznikly a vzniknou. Samotný produkt je jenom zatraceně prázdný, hloupý a neskutečně diletantský. (21.05.2014)

Nikdy jsem nezapíral sám sebe a neudělám to ani teď. Při plném vědomí, že tvorba Víta Olmera, (stejně jako Soukupa) tedy až ta porevoluční, je ostudou naší kinematografie, musím jít proti proudu. Samozřejmě, dvojka Bony a klid je příšerná, ale continuitu k výborné jedničce tady nalézám. Flashbacky přicházejí ve vhodných chvílích a jistou nostalgii přece jen navozují. Roman Skamene ze sebe vydoloval tu trochu řemesla, která mu zůstala z dětských rolí a já nehodlám režisérovu snahu zatratit jen proto, že je to tady móda! (04.10.2014)

Neskutečný hardcore bizár. Jedničku jsem nikdy neviděl, ale tohle mě lákalo z důvodu, že ty porevoluční brakové pokračování osmdesátkových filmů bývají zábavné tím, jak jsou špatné (Discopříběh 2, Kamarád do deště 2...). Tohle ale překonalo má očekávání. Vůbec jsem nepobral, o čem to bylo, protože film je poskládán ze skečů a scének, vůbec na sebe nenavazujících a nedržících pohromadě, doplněno o příšerné herectví (zejména Skamene), díky kterému mi scény připomínaly spíš scénky z televizních estrád, než jako součást filmu. Nejlepší jsou ale zoufalé obrazové efekty, nad jejichž laciností jsem nejedenkrát vybuchl smíchy, například takové často používané "rybí oko" je majstrštyk. Celou tuhle šílenost podtrhuje soundtrack, který chce být strašně západní, ale ve výsledku z toho dělá ještě bizarnější podívanou. Povinnost pro všechny masochisty. (01.01.2023)