Gándhí

I po více než čtvrtstoletí od doby, co jsem tento film viděl poprvé na mne stále silně působí. Jak předesílá titulek na začátku, Gándhího životopis je zde i přes tříhodinovou stopáž nutně podán zkratkovitě, mnohé osoby a události jsou uzpůsobeny potřebám snímku (viz Gándhího působení v Jižní Africe - divák se nedozví nic o jeho angažmá v búrské válce a pozdějším povstání Zuluů, kdy měla Velká Británie jeho jasnou podporu a třeba generál Jan Smuts byl mladší než Gándhí, byť ve filmu vypadá o generaci starší), a především Attenboroughově interpretaci fascinující titulní osobnosti. Gándhího slova (která ve filmu sice nezazní, ale ze zobrazeného jasně vyplývají) "Kdybych si měl vybrat mezi násilím a zbabělostí, vybral bych si násilí" nebo "Násilí má odmítat ne ten, kdo jej činit nemůže, ale ten kdo jej činit nechce" dokazují, že šlo o mnohem složitější postavu, než o "novodobé vtělení Ježíše", jež se stává předmětem laciné a až zkomercionalizované adorace, jak jej může vnímat některý omezenější nebo povrchnější divák. (14.01.2014)

Výborný film, s nímž bych ono vágní slůvko "nuda" rozhodně nespojoval. Ale neubránil jsem se cukání v koutcích prakticky u všech scén, v nichž vystupoval téměř karikaturisticky ztvárněný Muhammad Džinnáh v podání Alyque Padamseeho a věru to nebylo jen proto, že si ho tak trochu spojuju s podstatně lidštějším a charismatičtějším podáním Christophera Leeho. A pátou hvězdičku také nemůžu dát z toho důvodu, že znám film, který téma Gándhí zpracovává se znatelně vyšší myšlenkovou i filmařskou kreativitou, neotřelostí a imaginativností - Hey Ram. Líbil by se Civalovi? __________ P.S: Tak jsem si schválně na YouTube pustil všechna možná videa zachycující skutečného Džinnáha a ani na jednom se jakkoli neblíží tomu nafoukanému spratkovi z tohoto filmu. (14.11.2009)

Kinematografie rozeznává tři časy: (i) Objektivní čas, po který divák sleduje dílo, měřený hodinkami. (ii) Filmový, nebo-li dramatický čas. (iii) Čas subjektivní, u kvalitní podívaný daný tím, že se vcítíme přes děj do postavy a prožíváme s ní všechny časové deformace. A teď klíčová otázka: Jak se přenést z času objektivního do subjektivního? Pochopitelně, přes čas dramatický (schopnost filmu vyprávět příběhy), ovšem ten v případě Gándího neexistuje, tudíž se přesouváme nazpět k času objektivnímu. (27.10.2008)

Životopisné filmy mají vždycky to úskalí, že buď budou komplexní (a potom trochu nudné) a nebo zhutněné, zjednodušené a akčnější (a potom obvykle totálně nepřesné). Gándhí je blíž té první poloze, ALE tím svým pozvolným stylem hodně sedí do toho, jaká Indie je a jaký Gándhí (asi) byl. Výborná hudba, výpravné davové scény, skvělý Ben Kingsley a taky historická věrnost, zvlášť u momentů, které formovaly indické dějiny, jako je masakr v Amritsaru 1919, kde Britové postříleli kolem tisícovky neozbrojených lidí na shromáždění... včetně takového detailu, jako je doslovně přesná pozdější výpověď plk. Dyera před komisí, kde vcelku bez okolků říká, že kdyby se nebývalo auto s kulometem zaseklo u vjezdu, dal by z něj střílet taky. (26.12.2018)

Očekávání u Gándhího jsem měl obrovské a snímek je nenaplnil. Gándhí není špatný film, ale nebýt famózního hereckého výkonu Bena Kingsleyho, který právem získal Oscara tak se asi unudím k smrti. Snímek si možná zasloužil krátší stopáž, protože v některých pasážích se téměř nic nedělo. Jak už jsem říkal, nebýt Bena Kingsleyho dám slabší tři hvězdičky, ale díky němu dám čtyři. (12.06.2011)