Ida

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

Emočný stav: 0, posolstvo: 0, zábery: 0. Jednoducho nechytilo. Dávno som nevidel film, ktorý by ma nechal tak dokonale chladným. Najprv sa putuje od hrobu k hrobu aby sa vykopali a zase zakopali kosti. Na miestach, na ktoré žiadna z postáv nikdy bežne nechodila, vzťah k nim bol len historický. Chápem, že Židia to tak majú, že musia mať kdesi pochované svoje pozostatky, no spôsob akým to bolo podané nedojal, nezaujal. Rovnako zápletka ukazujúca prostredníctvom konkrétneho príbehu zložité a tragické udalosti 20. storočia spojené s prenasledovaním židovského obyvateľstva a následnou boľševickou tortúrou. A výčitkami, spojenými s tým, že ako sa kto kedy správal. Potom tu boli nejaké presahy medzi uvedomením si banality prežívania mimo múrov kláštora a pokorný návrat k sviečke a kontemplácii po uvedomení si bezvýchodiskovosti života v železnej klietke. Aké -také oživenie priniesla postava prokurátorky, no v celkove predvídateľnom koncepte to tiež zapadlo. Nuž a k dlhým záberom asi toľko, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Zatiaľčo u Tarra (ktorý sa tu v komentároch občas spomína) ide o fascinujúce ukázanie bezvýchodiskovosti prežívania, nemenných rituálov strnulosti obsahujúcich zároveň pochopenie, tu ide o číročíre epigónstvo bez emócií - len ukázanie, že technicky sa to dá zvládnuť. Už dávno nejaký všeobecne vychvaľovaný film tak neotrávil. Marigold píše, že ide o ušľachtilý film. V úvodzovkách "ušľachtilý". S takto napísaným prídavným menom sa súhlasiť dá. Pretože toto skôr, než čokoľvek iné je len ušľachtilá nuda. (22.10.2014)

Většinou se to nestává, ale u tohoto snímku mě více zaujala vizuální stránka než děj. Obvykle je to příběh, který mě dostane, ale tahle černobílá kamera byla tak krásná, že jsem jenom zíral. Bohužel příběh, i když není špatný, mě tolik okouzlit nedokázal a příběh jeptišky těsně před slibem je místy celkem očekávaný. (10.04.2017)

Tu už nejde o to, komu Ida pasne, komu nie, kto je nadšený z kompozície obrazu, kto by privítal umeleckú nápaditosť za hranou akejsi rozprávačskej nemohúcnosti. Samozrejme, doba zasadenia a prvotný look symbolizuje akúsi zlatú baňu moderného artu zušľachtenia prúdovými smermi čiernobielej estetiky, ale obsah musí skrátka o niečom viac vypovedať. Rád by som ozaj niekedy videl do očí akademikov, do vnútra ich dispozičného zmýšľania. Ida je ťažkou vizuálnou pózou a nezachráni ju ani ani kvalitná formálna práca. Zvyšok je mdlý a bez nápadu. (24.03.2015)