Ida

Na film som si musel "zvykať". Prvú pol hodinu sa zdalo, že sledujem nudnú ťažkú depku o následkoch WWII, kde je veľa nedopovedaného a ničoho nového sa vo filme nedočkám. Čiernobiele zábery boli nielen krásne umelecky vystavané, ale postupne nám všetko mlčky a o to naliehavejšie "vysvetlili". Áno, chýbal mi tam pozitívny vyprošťovák, ale možno práve preto to bolo emocionálne nesmierne silné. FBIOFEST Bratislava 2014 (24.03.2014)

Formálně naprosto dokonalý a fascinující film. Pawlikowski ho natočil v archaickém formátu 4:3 a všechny podstatné události umisťuje buď doprostřed, nebo dolů, takže si je divák musí mnohdy domýšlet. Ruku v ruce s tím jde opravdu nádherná černobílá kamera, která je poctou kinematografii šedesátých let, zároveň se ale nebrání moderním prvkům, jakým rozhodně je ruční kamera. Celý snímek má velice specifickou melancholickou atmosféru, která ve spolupráci s pomalým tempem proniká do divákova nitra a nechává ho prožít první velké strasti klášterní novicky. Autor si vypomohl i famózními hereckými výkony, které obstarávají Agata Kulesza a Agata Trzebuchowska, mezi kterými funguje zvláštní pnutí a emoce. Obsahově se pracuje hodně s náznaky, což není úplně dobře, protože pozornost se tím rozptyluje a někdy není vše úplně dořečeno a zanechává v divákovi zvláštní pachuť. Snímku by určitě prospělo pár minut navíc, protože některé věci se v něm dějí dost překotně a rychle a způsobují, že motivace hlavní hrdinky je místy dost nejasná. Ve výsledku je ovšem Ida hodně silný film, který se nebojí otevřeně poukázat na nehezkou minulost polského národa, zároveň ale dává naději. 70 % (22.12.2019)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)