Orfeus

Až Vám přejde chuť rozjímat nad svými trampotami, můžete meditovat o podnětném vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise (třeba v rámci formule Jean na druhou, nebo o smrti, která s námi chvíli pobývala, potom odešla, ale zajisté zase přijde. A když nic z toho, pak alespoň to tom, jak si moderní filmovou hudbu představuje Georges Auric. Samozřejmě nejzajímavější je potkat svou smrt a žít s ní, i když (nebo přestože) "vyžaduje absolutní disciplínu". Ale kdo by po ní netoužil (po disciplíně), kolik až bylo na světě utopií, které ji také vyžadovaly. Kdybych se díval pečlivěji (tak jako Cocteau), možná bych ji (smrt) také spatřil; možná jsem ji spatřil, možná s ní žiji. A také možná je to úplně jinak, živí a mrtví se trochu pomuchlují a pak si jdou svou cestou... Viděl jsem novou vyčištěnou a upravenou kopii, doporučuji. (29.09.2015)

Antoine de Saint-Exupéry řekl, že dokonalé není to, k čemu se už nedá nic přidat, ale to, od čeho se nedá nic odebrat. V tomhle ohledu je pro mě Orfeus dokonalý. Ani jedna scéna mi tu nepřišla navíc, příběh mě úplně vtáhl a prestože jsem za sebou měl na festivalu už 9 celovečeráků, zapomněl jsem na bolesti krku, očí i zadku a maximálně se do této fascinující moderní verze známého mýtu ponořil. Převozník, co vás na onen svět převeze v limuzíně, smrtonoši na motorkách a krásná smrt s vosím pasem... Skvělá podívaná pro diváka, co umí vypnout logické myšlení a nechat na sebe film prostě působit. (04.08.2011)

Očakávania, ktoré som mal na základe anotácie, že ide o výborný surrealistický film, očakávania od režiséra, ktorého diela sa vraj vyznačujú svojráznou poetikou i očakávania od hereckých predstaviteľov samotný film príliš nenaplnil. Niežeby bol zlý, to vôbec nie, skôr mierne nevýrazný a pomerne ľahko po čase zapadajúci do kategórie príjemných, vcelku pozerateľných filmíkov, no bez výraznejšieho citového, či intelektového zasiahnutia. Svojrázna adaptácia známeho mýtu starého Grécka je uvedená už názvom filmu. V úvodných minútach je zrejme pre neznalých stručne vyrozprávaný nešťastný príbeh hráča na harfu a jeho ženy Euridiky. Dej sa vzápätí presúva do parížskej umeleckej kaviarne konca 40. rokov 20. storočia, kde sa stretávajú mladí básnici. A začína mierne snový, z podsvetia do živého sveta a naopak plynúci dej popretkávaný obrazovými ozvláštneniami (niektoré scény z podsvetia sú nasnímané na negatíve), dejovými surreálnymi zvratmi a zaujímavými hereckými výkonmi. Nech sa nikto na mňa nehnevá, ale vážne braný surrealizmus považujem za odumretú vetvu umenia. (13.10.2004)

Nemám rád filmy, pro jejiž pochopení potřebujete vysokou školu. Cocteau míchá dohromady teorie, které byly v jeho době populární - Junga (moderní výklad archetypálního příběhu, Freuda (dva základní pudy), Husserla (vědecky luštíme kódy a zapomínáme na přirozený svět), Heideggera (existenciály)... Spíše jde o zprávu o uměleckém poválečném kvasu, než o skutečný film. Naštěstí zůstalo Cocteauvo originální filmové vidění a María Casares je smrtelně krásná. Ovšem pohádková čistota Krásky a zvířete je fuč. A mimochodem, Juliette Greco je mizerná herečka. (16.04.2011)

Smrt je krásná, viděla jsem jí do tváře. Umělci jsou nesmrtelní a láska všechno přemůže. Nebo všechny, i smrt? Líbilo se mi, že podsvětí využívalo při komunikaci se světem výdobytky moderní techniky, i když možná mohlo být před ním i trochu v předstihu. A oceňuji, že bytosti ze záhrobí mají i smysl pro humor. Kameraman si krásně vyhrál s přechody z našeho do onoho světa. (26.01.2020)